Zbultran

Tradiční pochod, tentokráte opačným směrem než loni, se konal o měsíc dříve. (Tady je odkaz na loňskou reportáž.)

Stanovit termín, kdy by měli čas všichni, to byl nadlidský úkol. A tak jsem nakonec musel naprosto nedemokraticky rozhodnout a určit termín sám. A tak došlo k tomu, že pochod,dříve konaný o vánočních svátcích, se nakonec uskutečnil 17. listopadu.

Až do neděle to vypadalo, že pochod bude mít nejnižší účast ve své tříleté historii. Účast potvrdili jen Mustangové – tedy Radek a Šárka, oba hudebníci a známí Moniky Deváté. (Ano je to ten Radek ze skupiny Pink Elefants). Hroch hlásil jako loni „nachcípanost“, Veruňák je těhotná a bylo by to na ní moc, „náča“ něco měl (stejně jako loni) a Moniku jsem volbou termínu vyšachoval. Navíc Erik z Budějovic s Hankou se také nenechali přemluvit. Vše se změnilo v neděli po druhé odpolední, kdy Hroch zavolal, že vyrazí z Prahy asi ve čtyři a přiveze Tomáše s Erikem (mušketýrem). Domluvili jsme se, že když to stihnou včas, vyrazíme ještě do Biografu Český ráj na film Mamma Mia.

Vše proběhlo podle domluvy a tak jsme čtvrt hodiny před zahájením vstoupili do kina. Byli jsme velmi překvapeni množstvím lidí stojících ve frontě na lístky. V tomto kině jsme totiž byli zvyklí sledovat filmy v počtu tak maximálně 15 diváků. Teď jsme byli rádi, že jsme vůbec sehnali lístky v 1. řadě. Film byl pěkný, dalo by se na něj jít i podruhé. Po kině jsme koupili pizzu ssebou (tedy Hroch jí koupil) a na chalupě v Holíně jsme popili trochu dobrého vínka.

Ráno jsem vyrobil výletníkům svačinky a Petra nás odvezla na start do Borku. Tam už byli Mustangové, kteří málem nedorazili, protože jim den před „odešla“ baterka v autě. Nafotili jsme skupinové startovní foto a vyrazili jsme. Petra tam ještě počkala, zda náhodou ještě někdo nepřijede vlakem z Jičína, aby ho poslala za námi.

Počasí bylo mizerné, sychravé, větrné, ale vylepšilo se. Všichni totiž o lepší počasí moc prosili Sluníčko nebo toho, kdo stojí nade vším. Tady je video, krátce po startu, z půle cesty i skoro před koncem. Jsou tam i záběry na vypuštěný rybník Věžák. Musím říci, že prvních asi 16 km na rozcestí u Podvyskeřského mlýna, patřilo mazi mé nejtěžší. Dokonce jsem uvažoval, že bych to přerušil a zavolal Petře, aby pro mě přijela autem. Byla to taková nějaká divná únava, bolavá záda, tlak na prsou … Ale zvítězil jsem nad hmotou těla a po krátkém odpočinku a pojedení svačinky, jsem pokračoval dále již prakticky v pohodě. Hroch na mě počkal a byl moc hodný a poděkoval jsem mu a uvědomil jsem si, že kolikrát on zůstal vzadu pro bolest zad a to si ani nemohl vzít prášek, protože vezl autem dva výletníky a po prášku se šoférovat nesmí.

Pak jsme dostali chuť na hospodu, jenže všude bylo zavřeno. Až v Příhrazech jsme byli úspěšní, dokonce jsme od majitelů dostali každý pohárek místní medoviny. Kolem koupaliště, nyní připomínajícího rašeliniště, jsme pokračovali po červené TZ nahoru do kopce a pak nejkrásnější častí přes schůdky a žebříky na Staré hrady a Krásnou vyhlídku. Tady jsme se museli rozhodnout, zda pokračovat po červené TZ přes Drábské světničky, nebo po modré TZ kolem Mužského (tedy cestou pohodlnější a kratší). Tomáš chtěl jít přes Drábské, ale pro svou neprůbojnost začal povolovat. Hroch tedy rozhodl, ač nejvíce zničen, že se půjde přes ně. A tak jsme šli a viděli krásný západ slunce a stmívalo se až byla úplná tma ozařovaná jen hvězdami. Pak volala Petra, kde jsme a my už byli na silnici a vydali jsme se po ní, protože lesem už to moc nešlo. A tak jsme došli do cíle.

Tomáš nakonec nahoru na Drábské světničky nevylezl a tak jsem mu natočil video. A na tomto videu je Hroch, jak se škrábe vzhůru.

A tady jsou fotky od Erika a jeho videjko.

Zbultran