Zbultran

Vyrazili jsme s Hrochem na pouť. Ne na takovou tu s cukrovou vatou a kolotočema, ale na pravou pouť se zbožnými poutníky na poutní místo Velehrad.

Tuhle pouť pořádá poutník P. Jan Peňáz a protože celá cesta vcelku z Levého Hradce by trvala moc dlouho, putují poutníci jednou za měsíc a až poslední část (7 dní) pošlapou vcelku. Zamířili jsme si to na etapu ze Zbraslavic do Číhošti. A protože spojení z Číhošti je mizerné, nejeli jsme vlakem, ale vyrazlili jsme Hroším autem do Třebětína, který je asi tak uprostřed trasy, a tam jsme auto nechali a pospíchali 11 km zpátky na nádraží do Zbraslavic, kam měli poutníci dorazit v 10 hodin.

Cesta ubíhala rychle, nebylo vedro a tak jsme se i posilnili medovinou. V Zbraslavicích měli otevřené potraviny a tak jsme koupili mléko a rohlíky, nejlepší to možnou Hrochovu snídani. Posnídali jsme na námestí na lavičce pod sochou Panny Marie a pak rychle ne nádraží. Tam přijel vlak a z něj vystoupili 3 poutníci. Přišlo nám to málo, ale oni nás ujistili, že za pět minut je tu vlak z druhé strany, a tam, že bude poutníků víc. A tak nás nakonec vyrazilo 14.

Na náměstí byla motlitba k Panence Marii a vyrazili jsme po žluté TZ. Po pěti minutách nahlásil vedoucí, ať se rozdělime do skupin po 5, že se bude modlit růženec. Jeden poutník předříkával a ostatní odpovídali. To by bylo ještě dobré, ale když se odříkalo „kolo“, ten předříkávající pustil dopředu dalšího z pětice a ten začal předříkávat. Tak jsem si říkal, no třeba to stihnou na mě nedojde. Jenže těch „kol“ se dělá 5 a ve skupině nás bylo taky 5. Takže i na mě vyšla řada a já začal lomit rukama a naznačovat, že já nic, já muzikant. Naštěstí to vzal ten poutník, co už říkal a tím jsem zachránil i Hrocha, který se potil přede mnou.

A ty růžence se modlili čtyři – radostný, růženec světla, bolestný a slavný růženec. A v nich se připomínali základní okamžiky v životě pana Ježíše.

Veselý okamžik jsem zažil, když mi jeden poutník vysvětloval, že na východě se také modlí opakované motlidby a mají jiné růžence. Měl jsem takový v kapse a v první chvíli mě napadlo, že ho vyndám a ukážu jim ho. Říkali, že oni jsou na rozdíl od muslimů tolerantní, ale nechtěl jsem je z toho zkoušet a stavět pak Hrocha do nepříjemné situace, kdyby ta tolerance neplatila úplně na každého, protože on o tu pouť hodně stojí.

Pak jsme dorazili do cíle do Číhošti a tam jsem si vzpomněl, že to je ten kostel, kde působil za komunistů farář Toufar, kterého komunisté umučili a pak tam točili „dokument“ jak ten údajný zázrak pan farař narafičil pomocí jakéhosi důmyslného kladkostroje. Potkali jsme tam pani, 81 let starou, která si pana faráře pamatovala a věděla, že to byl takový nešika, že si neuměl ani vyměnit duši u kola. Jenže lidé ho měli rádi a když potřeboval postavit taras před kostelem, přišlo na „brigádu“ 40 chlapů. No to se asi komunistům nelíbilo a jeho to stálo život.

Po návštěvě kostela jsme navštívili faru a začalo strašně pršet. Naštestí nám spolupoutníci nabídli, že nás k autu odvezou svým vozem. Byli jsme jim vděčni.

Byla to zajímavá zkušenost a setkání s příjemnými lidmi, kteří pro svou víru jsou ochotni udělat i něco, ne v dnešní době tak obvyklého.

Zbultran