Zbultran

Tak a máme to za sebou! Tentokrát z Žižic do Loun a bylo to poměrně dlouhé.

Ne zase tak dlouhé, jak jsem spočítal já. Myslel jsem, že to bude 45 km. Ani tak krátké, jak říkal Hroch – 20 km. Těšil jsem se že to Cindy změří svou JPSkou, ale na startu se neobjevil a Lakvovi havaroval systém na jeho přístroji a tak nevíme. Nakonec se všichni, kteří došli shodli na 37 – 40 km. No bylo to znát.

Když jsme plánovali trasu, chtěl jsem vyrazit s Rorou ,Petrou a Evikem o půl hodiny dříve, tedy v 7:00, aby nás pak Hroch se zbytkem výpravy stíhal a my mohli jít v relativním klidu. Jenže Hroch byl nastydlý a tedy nechat ho vzadu, aby se honil za námi by byla nedobrota. A tak Hroch na můj popud dal start od 7:00 pro všechny.

Dorazili jsme trochu pozdě, v 7:05 a už nás čekal Hroch a Jarda. Bohužel už nikdo další. Bál jsem se, že lidé se zalekli etapy nejdelší i termínu Velikonočního a že půjdeme sami. Pak ale začala auta přijíždět a z nich lidé vystupovali a do průkazu si nechali startovací razítko dávat a do pokladničny startovné vhazovat (To bude na konci věnováno na obnovu Horního Hradu). Nakonec přijel i Soron s Lakvou, Žabulí, Sovičkou a synem Lukášem. A vyrazili jsme na stíhací závod. Hroch ho zahájil sprintem na 50m, kterýžto získaný náskok jsme se my ostatní snažili narně dojíti. A tak jsme mířili tempem zběsilým na Zlonice (video) a já neviděl sochu Sv. Onufria poustevníka. Pak se k nám přidal Lukáš, syn Soronův, na bruslích inlajnových. Bylo to velmi demotivující, neboť my se štvali a on si jel lážo plážo. Pak na chvíli dostal jsem se do vedení a místo abych zmírnil, prý jsem ještě přidal na rychlosti. Nevím, je to možné, začalo mi křupat v kotníku a já se obával, zda dojdu. A muži, když mají problém, spíše zrychlí, aby to měli za sebou, na rozdíl od žen, které zpomalí, aby si to utrpení ještě více užily.

A tak zanedlouho, když jsme byli v Pálči, volala mi Rora, že mamka má křeč v horní části nohy, ale ať jdu klidně dál, že půjdou pomalu. Vzdal jsem se tedy vedení a počkal na ně. Problém byl vskutku zlý, jak bolest fysická, tak i útrapy psychické neboť Petra už nemohla a navíc nechtěla ostatním potíže činit, aby nemuseli tempo šílené kvůli ní zmírnit. A tak před Vraným nechala se Soronem odvézt zpět do Žižic, kde měla auto zaparkované. Rora toho využila a odjela s ní, i když u ní podezření mám, že sil měla ještě dosti, ale povídání v Praze s kamarádkami dala přednost, před nádhernou rychlopoutí.

A nyní já začal stíhat hlavní skupinu a když jsem ji dostihl ve Vraném, u kostela s velkým Božím okem na městečko hledícím, byl můj heroický vskutku výkon, odměněn bouřlivým řehtáním. Ne nebyli tam jezdci na koních ani se mi nikdo nesmál, to jen Hroch na startu rozdal řehtačky velikonoční poutníkům, protože zvony kostelní odletěli do Říma a poutníci řehtaček využívali v míře hojné.

I pokračovali jsme do Peruce, kde Soron zařídil oběd v místní restauraci. Zřejmě se s personálem smluvil, aby Hrochovi taškařici stropil, neboť Hroch pospíchaje objednavši si pouhé topinky se směsí, dostal je až za 2 hodiny. Jiné vysvětlení pro to mne vskutku nenapadá. Více o tom, možná i versi jinou, se dozvíte z deníčku Hrochova a bude to jistě veselé. V Peruci Hroch s Petrou a Rorou doprovodili nás ještě k studánce zle zaneřáděné, kterou Hroch spontáně začal čistiti a pak k dubu posvátnému, kde prý kníže Oldřich s Boženou měli dostaveníčka milostná. Řehtačky byly využity cestou řádně (video). Tady nás Hroch opustil, protože slíbil učinit přednášku klubu turistických známek a dojít do cíle by už nestíhal. Vysvětlil jsem mu, že to nikterak nevadí, že i ti, kteří nemohli jít trasu v řádném termínu, ho rádi alespoň na časti trasy uvidí. I uznal to a Petra ho do Žižic k autu jeho odvezla.

Pak šli jsme dále a snažili se v dálce zahlédnou Sovičku s Evikem, které nám v hospodě po zaplacení utekly a ani studánkou ani stromem knížecím se nekochaly. Nasadili však šílené tempo, takže jsme se snažili marně. A tak jsme prošli kolem Skotského hotelu a vyšplhali se na poslední kopec, kde zahlédli jsme Louny v dáli a Soron nám sdělil, že až budeme u kostela, který nám ukázal, bude to už jen 2 km.

Dorazili jsme tedy do Slavětína a spatřili jsme ceduli, Louny 9 km a nechtěli jsme tomu věřit, když z kopce viděli jsme je, jak na dlani. Dostali jsme razítka a pokračovali jsme dál. I spatřili jsme nakonec Sovičko s Evikem, jak peláší, a další hodinu snažili jsme se je dohnat. To se nám podařilo až těsně před Černčicemi, které jsou vlastně takovým předměstím Loun. Však taky tam, kde je cedule konec obce je na témže sloupu i cedule začátek Loun značící. Pak se podařil uspěšný úprk Lakvovi s Žabulí, takže spatřili jsme je až v cíli. Kdo z nich vyhrál vlastně nevíme, ale na tom zase tolik nezáleží …

Největší bitvu, vybojoval myslím Evík, neboť plánovala jít jen do Vraného. Pak jsme jí přemluvili, ať dojde do Peruce do hospody. A nakonec to ušla celé!

Zbultran