Zbultran

Po ochutnávce Roboly jsme vyrazili zdolat nejvyšší horu Kefalonie – Megas Soros (1628m) v pohoří a zároveř chráněné oblasti Aenos.

Pohoří Aenos tvoří hřeben zarostlý vzácnými endemickými jedlemi. Díky tomu je to i jeden z deseti řeckých národních parků. Ono totiž bylo v dávných dobách porostlé takovými jedlemi celé řecko, ale pak se jedle vykáceli neboť se náramně hodily na stavbu lodí.

Původnč jsem plánoval přechod pohoří po hřebenu od radarové základny až do Skaly na pobřeží, kde jsme byli ubytováni. Chtěl jsem jít jen se Zbyřou ale mamka prohlásila, že to je pěkná blbost, že půjdou s námi nahoru a zase dolu. V průvodci totiž psali, že to jsou na dvě hodiny. Informace o časové náročnosti zřejmě přepisují autoři z jedné verse průvodce do druhé a nikdo je neověřuje, protože nahoru vede i cesta pro jeepy, tak proč by to někdo chodil pěšky. No a v dobách kdy byl napsán první průvodce byli lidé zdatnější a tak jim to zabralo méně času. Možná ani nemuseli řešit různé rodinné spoury typu „já už dál nejdu“ a tím pádem byli rychlejší než my.

Takže jsme dorazili autem na konec asfaltové silnice a vydali se pěšky. Již od začátku jsem musel čelit protestům ženské části, proč nejedeme dál, když cesta je dobrá. Když jsem vysvětloval, že ve zdolání hory autem a pčšmo je diametrální rozdíl a že pěšky je to mnohem lepší, nechápaly nebo nechtěly pochopit. Se synem byl opačný problém, ten chtěl tempo zvýšit a horu vyběhnout.

Tak jsme si to pomalu šinuli zatáčku za zatáčkou po prašné cestě pro řidiče jeepů až přišla Rora s mamkou na Zbyřův popud na nápad, cestu mezi jednotlivými zákruty si zkrátit přímým výstupem. Já odmítl s tím, že se mi po cestě šlape dobře. Když jsem obešel jeden zákrut, narazil jsem na Roru jak stojí uprostřed svahu a nemůže nahoru ani dolů protože se bojí, že spadne a po břiše sjede až dolů. Musel jsem tedy slézt kus svahu dolů a pomoci. Jó, není každá zkratka ten nejlepší způsob cesty.

Po této namáhavé a vysilující zkratce a psychologické zátěži (ono když se leze na horu, tak se většinou vyleze na menší, která zakrývá výhled na další ještě vyšší, a tak se to i několikrát opakuje) začala Rora protestovat, že končí a dál už nejde. Mamka začala přizvukovat a ještě dodala, že celé to byla kravina a že už opravdu nikdy na žádný výlet se mnu nepůjde. Pak ale šla napřed a nás se Zbyřou tam s Rorou nechala. Podařilo se nám však Roru přesvědčit, že se jedná o boj sám se sebou a když to překoná bude mít sama ze sebe radost. Zbyňa tento psychologický argument podpořil ještě zapůjčením svého MP3 přehrávače a pustěním japonské písně.

Pak jsme vždy s Rorou dohnali maminku, ale když si chtěla Rora odpočinout, mamka šla dál a Rora byla naštvaná, že na ní nepočká. A tak se to opakovalo až jsme zahlédly vysílače a tedy i důkaz, že vrchol před námi je ten pravý a konečný. Zbyňa se dal do běhu s tím, že první teda bude nahoře on a tím mamku úplně dorovnal. Po třech hodinách jsme tedy dosáhli vrcholu a po krátké přestávce jsme se vydali zpátky.

Byl na nás asi žalostný pohled, neboť okolo jedoucí angličané v teréním Suzuki nám nabídli dvě místa na cestu dolů. Pravda, chvilku jsem přemýšlel o tom, že bychom s Rorou nastoupili a nechali se kousek svézt abychom předjeli mamku jdoucí o sto metrů vpředu a mohli jí z auta zamávat, ale pak jsem to zadvrhl. Nápad to byl sice veselý, ale nemuselo by to vydržet její srdíčko v návalu vzteku. Tedy jsem si s tou myšlenkou pohrával jen ve své mysli a na tváři se mi rozlil úsměv.

Cestou dolů jsem chytil vlka, ale pořádného. Vzpomněl jsem si na radu dědy P., starého trampa, zálesáka a skauta, a použil jeho trik. Mezi půlky jsem si vložil stočenou ruličku toaletního papíru. Výsledek byl ale chabý, dalo by se říci spíše negativní. Ta rulička v mé opruzelé zadnici dřela ještě víc a tak jsem ušel jen pár kroků a musel jsem jí vyndat. Rada asi nebyla určena do tčchto klimatických podmínek. Vzbudilo to ale všeobecné veselí a znamenalo to příliv nových sil pro celý zbytek výpravy.

Přesto však jsme byli nakonec odměněni. Viděli jsme krásný západ slunce a asi stohlavé stádo ovcí a koz, z nichž káždá měla na krku plně funkční zvonec. Byla to nádherná zvonkohra, že jsem zprvu myslel, že jí obdivuje i Zbyňa sedící u kraje cesty a zamyšlenč na stádo hledící. Pak jsem si ale všiml, že má v uších sluchátka.

No prostě výlet se vydařil k většinové spokojenosti. ( V případč, že mužská část výpravy bude mít po dvou hlasech.)

Zbultran