Zbultran

Poutník Hroch mne pozval na tenhle pochod. Ještě nikdy jsem tam nebyl a tak jsem to zkusil. Šli jsme trasu 26 km ze Střezimíře (http://ppp.ni­pax.cz/?…).

Poutník Hroch ráno zaspal a tak pro mně přijel o něco později. V autě už s ním seděl režisér Jarda a cestou jsme vyzvedli ještě Martinu. Jeli jsme do Heřmaniček, kde na nás čekal Ruda a jeho dva kamarádi. Volal mi kdeže to jsme a já mu řekl, že ještě v autě, ale že už tam brzy dorazíme. Zeptal se tedy na počet lidí v autě a šel koupit lístky, abychom z auta mohli vběhnout rovnou do vlaku, který měl jet v 8:02.

Vlak jsme stihli neboť když jsme se konečně dostali na perón, hlásili že se vlak zpozdí o půl hodiny. Hroch tedy vyndal nádherné plastové skleničky na víno, které koupil v papírniczví a taky lahev červeného. Vozil ji v autě již poměrně dlouho, tedy vino nebylo naprosto prvotřídní. „Tak to by nešlo“, prohlásil Hroch a nechal otevřít ještě lahev Beaujolais Vilage. To nám chuť zase napravilo. Hroch nám i ukázal, proč pořídil na cestu právě ty plastové sklínky: „To je proto, abychom mohli dělat tohle“ a odhodil prázdnou skleknu za sebe. A co myslíte vydržela nebo ne? No obojí je pravda :-). Dopad na zem sice vydržela, ale nápor Hroší nohy, když o krok couvl už ne. Takže další rundu popíjel již Hroch z rozbité sklenky, což mu zase připomínalo pití vína z dámského střevíčku.

A to už tu byl vlak. Rychle jsme se do něj vydrápali třímajíc zbytek vína (video) ve svých sklenkách. V Heřmaničkách jsme vystoupili a zaregistrovali se k pochodu. Lidí bylo hodně, ale ne prý tolik jako jindy. Důvod jsme zjistili, když nám zavolal Náčelník, který jel z Prahy vlakem v šest hodin a prozradil, že vlak se rozjel až po osmé. Využili jsme tedy náskoku před zdatnějšími borci, jako byl třeba i osmiletý Jarda pyšnící se na své čepici sedmi Prčickými botičkami a který nás s Hrochem ve vlaku okřikoval, že zpíváme falešně. A to jsme přitom zazpívali pro něj dětskou písníčku o tříkolce, na které jezdí někdo jiný (asi jiné dítě). No a malá Jarda nás pak stále nabádal, ať ještě něco zapějeme a ať jdeme s ním. No něco ještě jsme mu zazpívali a pak ho Hroch odměnil i Hroší plackou poutnickou, kterých pak během cesty rozdal ještě více.

Hrocha poznávali, a několik dalších dobrých lidí si pořídilo Hroší knížku, které jsme táhli celou cestu v batozích, protože by to byla škoda, kdyby někdo knížku chtěl a my jí neměli. Ale musím říct, že se pronesly. U prvního stánku s pivem nám personál vyprávěl o nějakém obrovském koni tažném, který by se hodil k Hrochově mohutné postavě. Nechali jsme tam tedy kontakt a třeba se ozvou s nabidkou na kočovné divadlo.

A pak jsme chodili pořád sem a tam, nahoru a dolů a od startu jsme se pořád moc nevzdalovali. Martina byla s náma jediná žena a tedy jsme se naprosto odevzdali do její péče, což spočívalo v odevzdání putovacích průkazů. Když Jarda nahlédl do mapky zjistil, že se vlastné pořád motáme na jednou místě (to ne že bychom zabloudili, to ostatně při tom množství lidu ani nešlo). Mapu nám radši ani neukázal, aby nás nedemotivoval. Cestou jsme si dali nejaké to pivo, občas i kofolu do plastových kelímků. U dvou stánků propagujících nové pivo Pardál jsme s Hrochem vyhráli snad všechny soutěže, které tam měli a dokonce nás nahráli mobilem a dají nás na „joutube“. Režisér Jarda Štěkánek nám pak předvedl ňafajícího pejska (video).

A nakonec jsme do Prčic dorazili, sice dva Rudovi kamarádi chyběli (asi se za nás styděli), ale botičku jsme dostali. No a pak už rychle do Prahy. No tak rychle to nešlo. Nejdříve nás chtěl Hroch vzít do vynikající restaurace cestou. Vymlácená okna však svědčila o tom, že se v té restauraci asi zkazili a museli zavřít. Pak nedal jinak, než že se stavíme v restauraci u Makra. I na tu měl dobré vzpomínky. I zde však realita byla jiná a přestože na skle venku psali o vynikající české kuchyni a mnoha druzích polévky, tzv. „hotovky“ už neměli a polévky (ač na jídelním lístku psali, že jsou až po 15 hodine) také ne. Když číšník odklízel ze stolu, házel talíře na zem a vůbec, prostě měl jen dvě ruce (to doufám vysvětlí Hroch v deníčku). Jarda měl k jeho výkonu naprosto odzbrojující poznámky, takže bylo alespoň veselo.

Pak nás Hroch rozvezl a nakonec odvezl i ně a stavil se na chvilku. Poznal alespoň Mamku Hanku, která byla u nás na návštěvě. Po nějaké chvíli povídání se Hroch zeptal Hanky, zda si dělala test dítěte. Nedělala, ale to jsme hned napravili a zjistilo se, že má z dítěte ještě 90 % (jen o dvě procenta méně než Hroch). Hroch to věděl i bez testu.

Zbultran