Zbultran

Zopakoval jsem si 5. etapu putování Po stopách poutníka Hrocha a se mnou dva další poutníci.

Celé putování probíhalo ve stínu fotbalového mistrovství Evropy. Naše znalosti a vztah k fotbalu se u nás třech poutníků diametrálně lišily. Jednomu z nás fotbal neříkal vůbec nic, jeden se občas na fotbal koukne a zafandí a jeden z nás je fanatický fotbalový fanda, který fotbalu podřizjuje celý svůj život.

Petra měla ve středu s naším autem nehodu. Naštěstí se nikomu nic nestalo, jen auta to odnesla a tak jsou teď opravována v servisu. Celé opakování etapy mohlo tedy vůbec proběhnou jen díky Rudově ochotě nás odvézt do Žatce a zpět a Soronovi, který přislíbil, odvézt nás z cíle na start k Rudově autu.

V 6:45 jsme všichni (tedy já, Ruda a Náčelník) včas nastoupili do Rudova auta a přesně v 8 jsme už vystupovali v Žatci na náměstí. Zavolal Soron kde jsme, i když jsem mu před chvilkou zrovna poslal SMSku. A že tedy přijede na jez aby udělal startovací kontrolu. Tam jsme došli, ale Soron nikde. Zavolal jsem mu tedy ať radši příjede až k lávce a my že se tam s ním potkáme. Jak jsme řekli, tak se i stalo a navíc nám Sorod udělal i startovací fotografii, abychom na ní byli všichni. Pak jsme vyrazili svižně, neboť jsme tušili, že bude trochu horko. A horko bylo. Šli jsme podél Ohře, a dívali se na vrchovinu podél vody a vzpomněli jsme na Pálavu (ne to víno ale oblast). Skoro jsme nezastavovali, protože jsme měli šibeniční termín dostat se do cíle do čtyř hodin, abychom mohli do Prahy dorazit do té doby, než čutálisté vykopnou.

Ruda se už téměř klasicky vyptával za každým zákrutem, kdy bude ta rybášská bašta, kde jsme měli minule oběd. Já tomu příliž pozornosti nevěnoval, jsem na to zvyklý od svých dětí. Ve Vikleticích v hospodě jsme byli přesně ve 12. Já poslal Soronovi SMS, byli jsme domluveni, že nemusí jezdit, ale chtěl vědět, kde asi tak jsme. Po deseti minutách, kdy jsme si objednali a popíjeli jedno pivo, do kterého nám padaly kytičky z akátu, pod kterým oba soupoutníci vybrali naše místo, Soron zavolal, kde, že to jsme? SMSky v okolí Žatce jsou totiž strašně pomalé. Pak nám tedy sdělil, že přijede a co že mají za „hotovky“. Tak jsme mu objednali guláš. Ruda navrhl, že tady už zůstaneme a že odsud už nás Sorón muže odvézt Zpátky do Žatce. „Tak to teda ne!“ protestoval jsem důrazně „To vám tedy odznak za absolvování etapy nevydám“. A vskutku bych ho nevydal, měl jsem totiž dva odznaky vlastní a u Hrocha jsem si zapomněl nafasovat pro poutníky nové. Přemýšlel jsem, že bych, když bude málo času a případně propuknou vzpoury, vydal odznaky už v Polákách, od kud jsme jeli minule vláčkem, ale pevně jsem doufal, že těch 15 km do Kadaně dojdeme, abych měl alespoň jednou prošlou celou Hrochovu trasu. U majitele jsem koupil dva šampusy, kterými minule obdaroval Hrocha, když se mu ztratil v jeho podniku poutnický plášť (ale zase se nalezl). Po jídle jsem jeden „bouchl“ a opravdu jsem se podivil, jak byl natlakován. Však byl taky dražší než Bohemka. Ruda posílen šampaňským přiznal, že jeho poraženecké výroky, byla jen legrace a vyrazili jsme směrem na Poláky.

Vzali jsme to po panelové silnici, neboť jsem si dobře pamatoval jak jsme minule kolem přehrady bloudili. Bylo to dobré rozhodnutí. Do Poláků jsme dorazili za necelou hodinu. Rozhodli jsme se pokračovat, i náčelník by radši ušel celou trasu. U nádraží, kam oba poutníci zabočili, neboť tam spatřili dvě lepé děvy, jim tyto děvy poradili, ať jdeme po trati. Náčelníkovi se to nezdálo, že prý nejsme žádní „potrati“, ale pokračoval k dalšímu přejezdu. Tady jsme to vzali silničkou doprava, která se časem změnila v polní cestu a tak jsme šli a šli a uviděli Kadaň. Já jí ale nepoznal a tvrdil jsem, že to musí být Chomutov. I Ruda, rodák z Litvínova, si myslel že to Kadaň není a zahli jsme přes louku, která se časem měnila v savanu plnou bodláků. Ruda se dožadoval Sorona s autem, aby nás odvezl. Po předchozích zkušenostech jsem to považoval opět za vtip. Náčelník vytáhl Hroší knížku (tu první) a že nám přečte kudy máme jít. I četl, jak potník opustvší obec Poláky bloudil a blodil a cesta byla daleká. Podle úryvku jsme poznali, že jsme intuitivně přesně v jeho stopách a že bloudíme.

Začala nám být dobrá i ta trať a tak jsme se keři a bodláčím vydali směrem, kde jsme jí tušili. Drobně jsme propadali zoufalství, tedy kromě Náčelníka, kterého to právě začínalo bavit. A take hned napotřetí našel trať a vydali jsme se po ní. Došli jsme na další přechod a tam jsme objevili zelenou TZ. I vydali jsme se po ni, jenže vedla po cestě a ta se po pár metrech rozdvojovala. Už jsme s Rudou nebyli ochotni poslouchat nejakého starého čundráka tedy Náčelníka a vydali se cestou vzhůru k silnici zřejmě mířící. Měli jsme ho poslechnout. Vydali jsme se špatně. Silnici jsme nalezli, ale zašli jsme si velký kus cesty. Po silnici jsme pokračovali a naštěstí kolem jeli po poli dvě komtesy na koních a ty vlily novou krev do žil poutníkům. Ruda si totiž začal stěžovat, že ve čtvrtek byl na odběru a teď mu ten pulitřík chybí.

Po silnici jsme dorazili do Rokle a Ruda začal naléhat ať zavolám Soronovi, ať pro nás přijede. Zeptal jsem se místních a ty nám řekli, že to je do Kadaně už jen 5 km. Začínalo to vypadat tak, že Ruda už si legraci nedělá. Zváště když jsem zavolal Soronovi a řekl pak Rudovi, že Soron je v Kadani u mostu na nějaké vodácké zábavě. V tu chvíli prohlásil, že by pivo dal na ex. A kdo zná Rudu, ten ví, že to ještě nikdy neučinil. Ruda se pak ujal vedení a já musel čekat na Náčelníka, který zaostával a vypadal rozmrzelý. Trochu rozmrzelý opravdu byl, ale sil měl dost. Jen si ten výlet maloval jako větší pohodu a ne po silnici, kde jezdili fotbaloví fanoušci a řezali serpentýny tak, že jsme museli skákat do kopřiv. Mně to připomínalo Rakousko, když jsme Hrocha doprovázeli na pouti do Vatikánu přes Alpy. A Ruda zase požadoval telefonování Soronovi.

Soron nás uklidnil, že vyjdeme na poslední malý kopeček před námi a pak už uvidíme Kadaň. Vyšli jsme a Kadaň spatřili. Ano bylo to ten „Chomutov“ který jsme viděli už dávno. Náčelníku měl jsi pravdu.

A teď nastala ta chvíle, padl ten deadline, kdy maximálně jsme mohli jít – 16tá hodina. Zavolal jsem tedy Soronovi, ať nám jede naproti, že to nedojdeme. Ale chybělo úplně malinko. Jenže Soron zrovna šel na náměstí domlouvat ubytování s panem správcem františkánského kláštera a tak vyraziti nemohl. Slibil však počkati nás u cedule, počátek Kadaně značící. Byl jsem včele a náhle za ohybem cesty jsem ceduli tu toužebně očekávanou spatřil. A najednou jsem za sebou zaslechl dusot. Aha to bude Ruda atlet, ale nebude to mít snadé. K ceduli tu daleko není a mám náskok. Dal jsem tady turistické hole do jedné ruky a aniž bych se ohlížel vyrazil jsem do šíleného sprintu. Dusající sportovec se však blížil a selhala technika. Kraťasy mi sjely ze zadku mého a já musel rychlost snížit, abych je vytáhl a sebe nepřizabil. To zaváhání stačilo a borec mne předběhl. Jenže nebyl to Ruda celou dobu spěchající, ale Náčelník. A tak se mu tedy dostalo uznání zaslouženého a stal se prvním pokořitelem této trasy jistě v rekordním čase.

Zbultran