Zbultran

Tak jsou tu znova Prčice. Ten rok utekl nějak moc rychle.

Loni jsem byl na tomto masovém dálkovém pochodu poprvé, ale byla to zábava. Byl s námi i pan režisér Štěkánek (to je přezdívka, podle loňského předvedení pejska – video). Tentokrát si to rozmyslel a vydal se na jinou trasu. Asi něco tušil. Poutník Hroch totiž potřeboval za den stihnout dvě akce – Prčice kvůli paní M. a moderování festivalu Folkoleč kvůli Simoně Klímové, které slíbil pomoc.

Když pro mě Hroch ráno přijel, spustil se neuvěřitelný slejvák a když jsme dorazili pro paní M,, byl podle mě Hroch rozhodnut naše utrpení ukončit. Jenže M. ví jak na něj, řekla mu, že vzdát to kvůli drobnému deštíku, to by bylo měkký … a tak jsme pokračovali do Heřmaniček. Trošku mi to připomělo film Návrat do budoucnosti, myslím si že 3. pokračování.

Tady jsem koupil flašku červeného kvůli tradici, protože Hroch zapomněl na beaujolais (čeká až bude archivní). Po chvíli dorazil Ruda a tak jsme ho poslali do auta ještě pro lahev. Vzal radši dvě, snad abychom cestou netrpěli žízní. Červené jsme vypili ve vlaku, M. si dávala pozor, aby neměla ostudu jako loni – video. A to už jsme byli na startu v Střezimíři. Ruda vystál frontu na startovací průkazy a pak otevřel luxusní panenský MOPR. Nafotil jsem vám číslo šarže, kdyby ho náhodou ve Znovíně ještě měli a chtěli byste ho ochutnat. Jenže pak začal sprint. Hroch nasadil tempo hodné splašeného afrického Hrocha nikoliv poutníka. A tak jsme nezastavovali a sprintovali. Paní M. je na to zvyklá, hraje závodně squash, ale co my ostatní, obyčejní hroší poutníci?

Orazili jsme si akorát v místech, kde jsme nemohli předcházet dav nebo kde se stálo na kontrolní razítko. Láhev jsme měli pořád v ruce, ono se totiž strašně těžko pije při nasazeném tempu zrychleného přesunu. Na chvíli jsem se dostal do čela s paní M. a využíval psychologické výhody prvního, který udává tempo podle sebe a ostatní se ho marně snaží dohnat či předehnat. Pak jsme udělali kraťoučkou přestávku, kdy si Ruda konečně dal klobásu na kterou se velmi těšil. Paní M. prohlásila, že má chuť na vino, a vytrhla Rudovi láhev, kterou bravurně otevřela a podala nám jí. Byla to prohnaná finta, nutila nás s Rudou pít, ač sama si jen usrkla. Tušila, že nastávají kopce a že si nás vychutná. A tak Ruda nesl druhou půlku pochodu poloplnou láhev vína, které by si ke konzumaci zasloužilo větší klid.

Pochod už mě nebavil vůbec, mrholilo, byl jsem zpocený a začaly se mi dělat puchýře z nových bot. Oznámil jsem Hrochovi, že na Folkoleč s ním nepůjdu, přestože jsem to původně zamýšlel. Ruda mi slíbil, že mě hodí do Prahy a tak jsem nemusel Hrocha zdržovat v jeho sprintu. A tak jsme pokračovali s Rudou ve dvou, zvolnili jsme ale jen trošku a tak jsme Hrochovu siluetu stále viděli někde vpředu na horizontu. A pak cíl, žlutá botička a tatranka. Autobus zpět do Heřmaniček k autu. V autobusu jsme dokonce Hrocha s pani M. zastihli. Bylo tam i místo k sezení. Jenže jak jsem se rozseděl, zjistil jsem, že na folkový festival vážně nemůžu. Budu se muset naučit chodit. Třeba bude Folkoleč i příští rok, … doufám jen, že v jiném termínu než Prčice.

Zbultran