Putování za Sv. Prokopem aneb z Tatců k Tattvovi
1. V cíli - Sázavský klášter 2009
V sobotu ráno byl sraz na Masaryčce v 7:00 u pokladen. Dorazil jsem se zpožděním a Hroch nikde.
Ale místo Hrocha se objevila Ajka. To je ta co tak nádherně břišně tancuje. Ale Hrochovi už prý volala a je na cestě. Chvilku jsme počkali, zda nepřijde ještě další hroší poutník a pak Ajka koupila lístek na vlak a šli jsme na Hrocha čekat na nástupiště. Přiřítil se a vykřikoval: „Kdo vymyslel odjezd takhle brzo ráno?“. Kdo si myslíte, že to tak mohl být? (A to jsme ho ještě ve čtvrtek přemluvili, aby posunul původní odjezd o hodinu blíže k poledni.)
Petra se s náma rozloučila a my nasedli do vláčku, který se za chvíli rozjel. Za necelou hodinu jsme vystupovali v Tatcích a vyrazili si to po silnici pěkně na Chotouň), rodiště Sv. Prokopa. Šlo se nám hezky, Hroch tvrdil, že dneska máme ujít asi tak 22 km a že jen první část cesty, že povede po silnici. Těch 22 km jsem mu samozřejmě nevěřil. Většinou funguje zjednodušený převodník: 1 HKm (HKm = Hroší kilometr) = 1 mi. .
V Chotouni to bylo nádherné. Studánka, kterou prý objevil sám Sv. Prokop, v té době tedy ještě ne jako svatý ale ještě jako malý capart, dávala nádhernou chladivou a lahodnou vodu. Vzpomněl jsem si verš z Bhagavadghíty: „Jsem chutí vody“. Kostel byl zatím zavřený a chystala se pouť (taková ta světská – kolotočová). Pojedl jsem vynikající koláč, který přivezla Ajka, a šli jsme dál. Překročili jsme výpadovku na Kolín a pokračovali přes Třebovli do Kouřimi. Tady jsme si chtěli trochu odpočinout, jenže žádné hospoda nás nenadchla. Dali jsme si tedy s Ajkou zmrzlinu a šli jsme dál.
V Kouřimi jsme se rozhodli, že půjdeme ještě kousek po silnici a na zelenou TZ se napojíme později. Bylo fakt vedro a chtěli jsme si cestu zkrátit. Díky tomuto rozhodnutí jsme potkali dobré lidi, kterým bychom se jinak vyhnuli.
Kousek za Kouřimí stálo u silnice auto (takový ten malý autobusík od VW) a u něj sposta vodáků v modrých tričkách. Dali se s Hrochem do řeči a udělali nám zápis do putovního deníčku. Podle bleděmodrých triček s nápisem jsme poznali, že se jedná o Rum team. Kdyby nám to přesto nebylo jasné, docvaklo by nám to po té, co nám nabídli RUM tuzemský z flašky (vlastně teď už to rum není). Museli jsme odmítnout, bylo fakt strašný vedro a Hroch si kvůli bolavým zádům musel vzít prášek. Namísto rumu jsme přijali od Ajky vynikající nektarinku. Měla jich v pytlíku asi 2 kg, prý aby měl každý hroší poutník jednu. Myslela si, že nás půjde mnohem víc.
A tak jsme dále pokračovali po silnici, překročili výpadovku na Kutnou Horu a já vytáhl druhou láhev vody. Přišla vhod, přestože ve vlaku se Hroch divil že se táhnu s dvěma flaškama. Pokračovali jsme podél lesa přes Lhotku na Radlice a v tom u nás zastavil Ondra (v tu chvíli jsme ještě nevěděli, že se tak jmenuje) a nabídl, že nás sveze. Poznal totiž Hrocha, který samozřejmě odmítl a vysvětlil proč to nejde. Ondra odjel a my si všimli, že ve vozíku veze 3 soudky plné piva. Bodlo by. Hroch zalitoval, že se nezeptal, kam ho veze. Nebyl sám, komu to bylo líto neboť vody jsme měli už asi jen 3 dcl. Ale nedalo se nic dělat a pokračovali jsme. Najednou se Ondra objevil v protisměru znova, zastavil a pozval nás k sobě do kiosku na pivo. My mu to slíbili. Nevěděli jsme, že to je další zacházka a hlavně, že se tím nadobro vzdáváme očekávané turistické značky.
A tak jsme v Horních Krutech nezahli doprava na Sázavu, ale pokračovali rovně na Buhuňovice II. Tam jsme se zeptali dvou pracovníků na rodiném domku, ale ti nám nerozumněli. Přiběhl však jiný mladík a že nás odvede, protože Ondra už na nás na koupališti čeká. Jak řekl, tak i učinil a Ondra nás uvítal sklenicí výborného Kozlíka. Po chvíli začlo významné pivní klání, které spočívalo v hodu sudem, přenášení lahváčů z jedné do druhé přepravky, pití piva brčkem na čas – video, běhu s kýbly na nohách – video2 ,… Hroch se chtěl připojit, ale záda proti tomu protestovala.
Sedli jsme si tedy a Ondra nás hostil polévkou, tedy Hrocha s Ajkou. Já jí nejedl neboť byla z masa. Přesto jsem byl spokojen. Nesl jsem totiž v baťohu americké „Kádéčko“ pro vegetarianské bojovníky v Perském zálivu. Postupně jsem jedl a ostatní chutnali a až úplně nakonec jsem zjistil, že v tom balíčku bylo i ohřívátko na lasaně. Ty jsem ale už před tím sežral studené. Děkuji tímto dárci DP, který mě zachránil od hladu.
Pak jsme si povídali a seznámili se se světaznalým zahradníkem Pítem z firmy Compost, kterýí nám nabídl ubytování u nich na statku a taky s obchodníkem lihovinami Romanem, který nám dal ochutnat 23-letý rum Zacapa. Ten je sice strašně drahý, protože se vyrábí z tzv. třtinového medíku, ale zato chutná jak nejlepší koňak. Pak se vytratila Ajka a když jsem jí našel na vyhřátém betonu u bazénu, říkala, že jsme už dost dlouho na jednou místě. Navíc přestal děšť a vypadalo to, že přes noc bude hezky. Tedy i já přemýšlel o tom, že by bylo lepší přespat venku. Řekl jsem tedy Hrochovi, co jsme vymysleli, a on, že teda jó, že jdeme. Po nějaké době mi bylo jasné, že někam chodit už neměl v plánu a vadilo mu, že jsme odmítli nabízený nocleh. Měl něco říct.
A tak jsme vyrazili na šílený sprint do Sázavy po silnici. Vpředu naprdlej Hroch, za ním pohodová Ajka a poslední já, samozřejmě taky vzteklej. Rychlost byla asi tak 7km/hod. O půl jedenácté jsem nasadil na klobouk blikací světýlko, aby nás nezajelo auto a spatřili jsme klášter. Přes řeku se nesla nějaká šílená (hlasitá) diskotéka. Vypadalo to bídně. Branka do kláštera však byla otevřená a když jsme vešli a šli se podívat na kostel, potkali jsme anděla Veroniku. Ta se nejdřív v té tmě lekla Hrocha, myslela, že to je husita a o těch se tady vedly řeči že Sázavský klášter vypálili (na prohlídce jsme se druhý den s Ajkou dozvěděli, že tomu tak nebylo a že kostel vlastně nebyl nikdy dokončen). Přesto se nás ujala a nechala nás přespat na faře. Když jsme si vybalili věci na spaní, vyrazili jsme ještě do kostela na celonoční adoraci, po té co jsem se ujistil u Veroniky, že se dá odejít v jejím průběhu. Tady se Hroch platonicky zamiloval do zpěvu sličné Moniky (nevím kolikáté), jenže pak mu padla hlava a museli jsme jít spát.
Ráno o půl sedné přišel ještě do té naší místnosti na faře jeden pán, který vydržel v kostele celou noc a po té co ulehl, začal na Hrocha mlaskat. My co Hrocha známe, víme, že v tu chvíli skoro nechrápal a navíc, že mlaskání nesnáší. To si od něj nechte někdy vyprávět proč. Vzbudil jsem Ajku, co by řekla tomu vyrazit si prohlédnout křížovou cestu, což jsme včera nestihli, a ona souhlasila. Jak Hroch zaslechl, ještě v polospánku, slovo křížová cesta, vyskočil z koží (ty má na poutích misto karimatky) a šel také. A tak nám pěkně uběhl čas a kolem 9-té, když jsme končili nahoře na posledním zastavení, volala Petra, že vjíždí do Sázavy. Poslal jsem jí tedy ke klášteru a ať tam na nás počká. Po půl hodině jsme byli u ní a snídali čerstvé housky s mlékam, které ještě stihla cestou speciálně pro Hrocha koupit. Tuhle snídani má Hroch nejraději. Po ni vyrazil na růženec do kostela a my zbylí tři na prohlídku do kláštera, kde jsme se dozvěděli něco o historii. Pak jsme šli na mši, ale kostel byl plný a tak jsem se posadil na schody a přišel si poslechnout kázání pana kardinála Vlka. Po konci mše jsme ještě zašli do krypty podívat se na ostatek Sv. Prokopa a vyrazili ke studánce Vosovce. Napili jsme se a naplnili všechny prázdné plastové lahve. Hodný pán nám také prozradil jak dosáhnout splnění přání pomocí vložení prstů do dírek v odtoku z pumpy. Vrátili jsme se do kláštera, tady zase Hrocha potkala spousta lidí, co si s ním chtěli povídat a nakonec jsme přece jen vyrazili směrem na Prahu.
Cestou jsme se ještě stavili v Kostelci u Křížků, kde teď bydlí Tattvadarši Dás, autor webu vaisnava.cz a také pravý nefalšovaný brahmán (indický duchovní stav). Uvařil nám naprosto luxusní papáníčko (kičrí, placky a halvu). On je totiž hodně mlsný a zároveň skvělý kuchař! A to je výborná kombinace, když jde o to, skvostně se najíst. Moc mu tímto všichni děkujeme.
Nezapomeňte se podívat i na fotky od Ajky.
Zbultran
Nepřehlédněte
Koukněte na autora na akupunktuře.