Zbultran

Jako každý rok se poslední březnovou sobotu v Českém ráji konal Pochod za Rumcajsem.

Na pochod jsem se moc těšil. O to víc mě mrzelo, že jsme nemohli jet do Holína už v pátek, jak to bylo v plánu a potkat se tam s dalšími kamarády. Musel jsem místo toho v neděli vstát ve 4, jet do práce, něco udělat a pak teprve vyrazit pro Hrocha. Popisuje to i ve svém deníčku.

Cestou do Jičína začalo pršet a tak nám zavolala Pavla, že v dešti nepůjdou a že otáčí auto. Nepřemluvil jí ani poutník Hroch a ona pak odpoledne smutněla neboť počasí se vyčasilo. Na startu jsme nakonec byli jen tři: já, Petra a Hroch. Nepočítám Mustanga, Davida a Žížalu, kteří už byli dávno na trase, protože se rozhodli pro 50 km. A tak jsme vyrazili, kolem Čeřovky a Zebína, přes Valdice do Železnice. Cesta byla poněkud kluzká – video. V Železnici jsme si vzpomněli, že bychom mohli navštívit tatínka Moniky Bořka. Zavolali jsme mu, když jsme stáli před vraty a hned nás pozval dovnitř. Tam nám nabídl vynikající červené vínečko. Zavolali jsme Mustangovi a slíbili jsme mu, že se zdržíme, abychom se mohli potkat na jediné společné kontrole na Prachově. Dali jsme si speciál 17 stupňový z Chýně a pak několik Pardálů. Cestou jsme pak museli mnohokrát čůrat a tak jsme dorazili na Prachov až druzí. Předal jsem Mustangovi placku „Tuna sádla“, protože se přihlásil do stejnojmenné akce poutníka Hrocha a udělali jsme společnou fotku. Pak jsme vyrazili zase každý po své trase.

V Jičíně jsme zašli na večeři k Divé Báře a o půl šesté jsme v cíli potkali naše padesátkaře. Ani moc nekulhali. Jeli jsme, tedy já, Petra a Hroch, zatopit na chalupu a popít něco vína. Když přijel Mustang, obětoval se a slíbil, že nebude pít a pak nás odvezl znovu na návštěvu do Železnice a tam jsme se s tatínkem, maminkou i sestrou Markétou hezky měli a společně vzpomínali na Monču, která s náma letos nemohla jít.

Zbultran