Výlet volného sdružení badatelů po hradištích Vlašimska
1. Dvě místa navštívená VSB
Byli jsem pozváni na výlet volného sdružení badatelů keltomilů po hradištích Vlašimska.
Sraz jsme měli v 9:30 u kostela Nejsvětější Trojice Boží v obci Hradiště nedaleko Vlašimi. Dorazili jsme s dědou P. včas i když jsme ve Vlašimi trochu bloudili. Pozdravili jsme se s ostatními badateli a společně počkali na pí. Bauerovou a Frantálovou. Pak začlo povídání o loupeživých rytířích, kteří skončili na šibenici nad vesnicí i o multikulturním hradišti, které stálo na ostrohu nad Blanicí dávno před tím. Levou stranu kostela tvoří bývalá stěna tvrzi, která byla zbořena neboť se zde odehrávaly věci nemravné a Bohu nelibé. Na ostrohu za kostelem bylo možno hledat střepy. Děda P. nalezl střepy slovanské, ale byly nalezeny i střepy keltské.
Z hradiště jsme se přesunuli sběsilou jízdou do Kondraci, kde byl zamluven salónek. Všichni jsme rychle pojedli a už nesli účet. Na dlouhé povídání nebyl čas, protože je zde velká obrátka hostů. Vaří totiž znamenitě, což ocenili hlavně milovníci řízků velikosti sloního ucha.
Nasyceni materiálně jsme vyrazili do Hrádku u Vlašimi za potravou pro duši. Zde nám byla ukázána Pana Marie Hrádecká, nádherná gotická socha – prý zázraky činící. Pak jsme vyrazili ještě na krátkou procházku k nedaleké léčivé studánce. Zde jsme se napili léčivé vody z replik keltských pohárů, panem Duchkem v Mutějovicích vyrobených; a nikomu z nás nic nebylo, přestože voda nebyla označena za pitnou. Po návratu jsme se přesunuli do bývalé školy, kdy vedl klimatolog Jiří Svoboda přednášku o tom, proč se Keltové báli, že jim spadne nebe na hlavu i o mostech kožených ze starých pohádek. Přednáška byla velmi poutavá a velmi pravděpodobná. Pádem časti nebes na Zem si mohli naši keltští předci vysvětlovat dopad meteoritu v Estonsku v kráteru Kaali. Jak to bylo s těmi koženými mosty se dozvíte na nějaké další přednášce pana Svobody (vysvětlení je pěkně drsné, ale nemohu prozradit všechno :-)).
Ve tři hodiny byl konec. Většina lidí naskálala do svých autíček a vydala se ke svým domovům. Ne tak já s dědou P. a ještě dva páry badatelů. Bylo nádherné počasí zvoucí k procházce. Vydali jsme se nejprve směrem od Vlašimi, ale po nějaké době jsme narazili na pána kosící trávu motorovou pilou a ten nás upozornil, že se nacházíme na soukromé cestě a že zde není záhodno pokračovat, protože jeho zdivočelí psi ny nás mohli pokousat. Nemělo cenu se s ním dohadovat, prostě neměl rád lidi, i obrátili jsme se směrem opačným, na Vlašim, znovu kolem studánky. Cestou jsme si povídali a dobře jsme se měli.
Zbultran
Nepřehlédněte
Koukněte na autora na akupunktuře.