Zbultran

Spolužáci z vysoké školy pořádali sraz. Je to už 24 let, co jsme ukončili studium na VŠE, fakultě řízení. Neuvěřitelná doba, ale uteklo to jako nic.

Sraz pořádali dvě obětavé šikovné spolužačky – Marta a Markéta. Tentokrát v malém penzionu u Sázavy se jménem jakým jiným než Sázavka. Začátek byl už v sobotu, ale to jsem nemohl. Vyrazil jsem tedy ráno v neděli, protože organizátorky slibovali turistický výlet, kterého se obvykle zúčastní vetší část dorazivších spolužáků.

Ponzión jsem našel i přes mlhu, která ho skrývala. Bylo půl deváté a parkovalo tu velké množství automobilů. Zdá se, že ještě neodjeli. Ale na vchodu byla cedule – Zavřeno. Nejspíše bude ještě nějaký další vchod, začal jsem hledat a narazil na paní z obsluhy a vyptal se jí, zda se tu odehrává školní sraz. Potvrdila mi to a vpustila mě do jídelny, kde byla připravena snídaně a již první tři spolužáci snídali. Poznali jsme se. A začali chodit další a některé jsem poznával a jiné ne (ale ti mi byli alespoň nějak povědomí a po vzájemném představení jsem je rozpoznal). Zajímavé je, že lidé stárnou různou rychlostí.

Jirka S. spal prý někde v zahradě pod širákem, ale nenašel jsem ho tam. Někteří spolužáci museli domů jiní, a těch bylo víc, nastoupili do svých vozů a vyrazili v koloně do Hrusic na start pěšího výletu. Mezitím jsem se dozvěděl, že Jirka S. už dorazil do cíle, na hvezdárnu v Ondřejově. Nám zbývalo 5 km a cesta vedla většinou lesem. Cestou jsme si vyprávěli. Já vyprávěl o poutníku Hrochovi a jeho knížkách i o své cestě do Indie.

V Ondřejově jsme se prošli a čekali na Jirku S., který vylezl na jiný kopec s moderními dalekohledy. Začal jsem dělat šprými, že je jak paní Columbová, o které se mluví téměř pořád, ale nikdo jí vlastně ve skutečnosti neviděl a Jirka se objevil. Sešli jsme tedy společně do Ondřejovské pizzerie a tak poobědvali. Zde se rozloučili další spolužáci. Do Hrusic se nás nakonec vrátilo 12.

Setkání bylo příjemné, i když jsem z něj měl původně trochu obavy.

Zbultran