Zbultran

Dlouho jsme se rozmýšleli, jakou trasu si vybrat. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu – 21 km. Ještě v pátek však vůbec nebylo jisté, zda vůbec půjdeme. Kamarádi se zalekli předpovědi počasí.

Petr Mašínů však Hrocha tvrdě přemluvil a tak jsme s mírným zpožděním v sobotu ráno mířili k Jičínu. Vyzvedli jsme si startovací průkazy, napili se čaje a popovídali si s paní od toho čaje – skalní turiskou, která to má v okolí Jíčína a Čeřovky všechno prošláplé křížem krážem. Na její počest Hroch otevřel první láhev červeného vína. Na nádvoří zámku tak krásně hráli, že se nám skoro ani vyrazit nechtělo.

Přesto jsme za chvilku míjeli krásné dřevořezby na břehu rybníku Kníže. Vyrobil je pan Ivan Šmíd, přezdívaný dědek. Po modré TZ jsme pokračovali až na Brada a cestou jsme zřejmě nestihli odbočit na cestu značenou vlastním značení. Ušetřili bychom sice kopec, ale Petr s Hrochem by neviděli Rumcajsovu jeskyň. S Petrem jsme ještě vyběhli na Brada ke kříži a sochám Sv. Petra Pavla. Pak jsme to vzali zase dolu po žluté TZ k rybníku Vražda. Cesta dolů byla pěkně zdevastovaná asi těžkou lesní technikou a na ní jsme potkali dvě mladé maminky s turistickými kočárky (to jsou takové ty tříkolky s velkými koly, aby se s nimi dalo i běhat). Dostali i s dětmi od Hrocha čokoládičky, které nesl jako přílohu k vínu. Dojeli nás pak cestou ještě několikrát (neboť i když jsme byli o trochu rychlejší, dělali jsme více zastávek). Možná se Monika s Lenkou dostanou i sem na stránky.

Před Pařezem jsme potkali maminku a ségru Monči, další kamarádky, která nemohla letos pro pracovní zaneprázdnění jít. Domluvili jsme se, že je večer v Železnici navštívíme. Pak jsme obdrželi oslavné SMSkové zdravice od Náči a Mustanga (to je ten fousatej), kteří oba litovali, že nešli. U skalního hradu Pařez jsme dostali první kontrolní razítka. Já s Petrem M. jsme vyběhli nahoru, Petra s Hrochem čekali dole u ohníčku i s maminkou, která šla trasu se 4 dětmi a poprosila nás, ať jí je pošleme z hradu dolů. Děti se nás báli, hlavně mě. Později pak nevěřili, že Hroch šel do Vatikánu pěšky (kromě jedné holčičky). A tak maminka dostala odznak – tuna sádla, to byl jediný, co měl Hroch ssebou, aby se mohli na webu podívat, že to je vážně pravda a poslat pak Hrochovi fotku.

Na Prachově na další kontrole potkal Petr M. pěknou turistku a přemýšlel, zda si má říct o telefonní číslo. Až do cíle pak s Hrochem diskutoval o možnostech využití dívky, Petr měl více romantický filosofický pohled, Hroch pak dalo by se říci takový více praktický. Doufám, že Petrovi ten jeho romantický pohled vydrží co nejdéle, jinak by už nevytvořil takovou hezkou píseň jako je Ježek (verse z Kočovného divadla), ale jen smutné jako třeba Sláva je děvka. Ona se mi tedy taky líbí, ale ten Ježek přináší lidem radost.

Do cíle už jsme pak dorazili v pohodě, přestože jsme se cestou ještě s Petrem M. vykoupali v ne zrovna teplém rybníku Čistý.

V neděli jsme se pak ještě prošli po okolí Jičína. Vzali jsme to z Holína k ossáriu, na Zebín a přes Čeřovku s Milohlídkou zpět. Chtěli jsme pak do hospody na knedlíky s vejci, ale bylo zavřeno. Tak snad budou někdy na akci v klubu.

Zbultran