Zbultran

Ajka vymyslela krásný výlet. Pak ale předpověď počasí většinu účastníků odradila. Naštěstí zasáhl horský vůdce a starý skaut děda Prokop a se slovy „není špatného počasí, jsou jen špatně oblečení turisté“ jsme vyrazili.

Nakonec šel tedy děda Prokop, já, celá Hroší rodinka a vyslanci Ajky – Martin s Adámkem. Chvíli po půl jedenácté jsme se na výlezu z metra Chodov našli. Po vrstevnici jsme minuli velmi zřícenou zříceninu Nového Hrádku. Alespoň máme důvod akci za lepšího počasí i s Ajkou zopakovat. Krátký ostrý sestup byl výzvou pro Matiase, který se dolů řítil šílenou rychlostí nedbaje na maminku, která na něj křičela, že musí počkat. Opojení z rychlosti bylo silnější než pud sebezáchovy. Mělo to za následek zabavení odrážedla a po delší diskusi s Jindrou slib, že už bude hodný.

Údolím potoka jsme dorazili k restauraci U Krále Václava IV.. Začalo pršet. Martin zůstal s Kuřízkem (Adámkem) venku se slovy, že Adámek se zabaví, ale potřebuje prostor. Zůstal jsem tedy venku a nedal si polévku z chřestu, neboť jsem si blbě pamatoval, že chřestové hody jsou v této restauraci a ne v té následující. Děda Prokop si polévku chválil, Jindře začala chutnat až když snědla polovinu. Já ještě Martina přemluvil na cider. Ve 4 dcl skleničce bylo hodně ledu a tak stačila 1 dávka cideru na 2 porce. Když jsem nechal výčepákovi od cesty 2,– Kč, trvalo mu docela dlouho než mi vrátil na pětistovku a pak to vycinkal i s tou dvoukorunou, čímž demonstroval, že to pro něj nejsou peníze.

Za pokračujícího deště jsme dorazili k restauraci Na tý louce zelený. Martin s Adámkem nás opustili a my si tu dali kvasnicový meruňkový speciál. Když nám ho donesli, začal malý Péťa vřískat a já si řekl, že jídlo si ani dávat nebudeme a po vypití rychle lokál opustíme. Malý Péťa byl uložen do kočárku a po chvíli usnul. Změnili jsme tedy plány a objednali si něco k snědku a pivko Rohozec. I ten byl přesycený CO2. Hroch se pokusil o napravení chutí malou plzíňkou, ale i v ní bylo hnacího plynu více než by bylo třeba. Jídlo ale bylo dobré. Rozhodli jsme se, že budeme drsní a nešli jsme hned na autobus. Déšť totiž ustal. Restauraci U Labutě na kraji lesa jsme vypustili a zamířili za ní na bus k metru.

Výlet se nám velmi líbil, a nikdo se neožral jak se někteří obávali. Těšíme se na opakování i se zříceninou. Tady je Hrochův deníček.

Zbultran