Zbultran

Jako každý rok jsme se rozhodli vyrazit na velikonoční výlet, který musí vést přes hrad Trosky.

Při plánování trasy došlo k drobné diskusi, neboť každý jsme měli jinou představu o tom, co znamená pojetí „tradiční“. Já se domníval, že tradiční je i dlouhý (tedy min. 15 km). Zbytek rodiny se domníval, že stačí zajet autem co nejblíž k Troskám a na nč vystoupat, když už to teda musí být. Nakonec jsme se rozhodli pro kompromis: já a Veruřák půjdeme z Holína a zbytek bude v chalupč čekat na koledníky a poté vyrazí někam autem a dáme si sraz na Troskách. Lenochům se tato taktika nakonec vymstila, neboť je navštívil ožralý koledník, který nutil všechny k přípitku, chtěje Zbyřu mrskat pomláskou, když s ním odmítal popíjet.

Já jsem tedy vyrazil s Veruřákem po žluté TZ na Prachov a pak po modré k Libuřskému rašeliništi a podél něj po silnici do Libuřce a dále po polní cestě Do Újezdu pod Troskami. Za Újezdem jsem zavolal telefonem motorizovanému zbytku kde jsou, a zjistil jsem, že asi 100 m za námi, neboť autem dojeli do Újezdu. Počkali jsme na nč, což se ukázalo jako chyba, neboť nás předběhli a pak nás štvali šíleným tempem až na Trosky noboť byli čerství a odpočatí.

V Rořinč hlavč se totiž zrodil čábelský plán. Uštvat nás, abychom pak už nechtěli jít pěšky tři hodiny zpět do Holína, ale jeli autem. Vzpomněl jsem si na svá mladá léta, když jsme podobnč s bráchou uhnali našeho tátu v řecku. Inu nic nového pod sluncem.

Cestou na Kost u parkovistě jsme spatřili jakéhosi dědu důchodce, který se snažil přeštípnout štípacími kleštěmi zámeček, kterým si připevnili cykloturisté kola k jeho plotu, aby jim je nikdo neukradl. Pána jsme si vyfotili a vydal jsem se do restaurace chtěje vykřikovat, zda někdo nemá venku kola. Ale majitele kol jsem potkal před hospodou. Zřejmě měl někdo stejný nápad. Bylo nám s podivem, že někomu může opřené kolo o plot vadit tak moc, že místo aby vyvěsil ceduli, rovnou se vrhnul na ničení cizího majetku (pakliže nechtěl kola rovnou ukrást).

Po občerstvení v podhradní restauraci, kde jsem ukázal Veruřákovi, jak se dělají pivní polomáčené slané tyčinky jsme tradičně nešli na hrad a vyrazili zpět cestou necestou. V Ktové se Zbyňa zeptal domorodce na cestu a ten nám poradil, že za „přidruženkou“ po cestě k včelím úlům. Přidruženku jsme nenašli, ale vyrazili jsme přímou cestou směr kostel v Újezdu pod Troskami. To se líbilo Zbyřovi, neboť ten tak chtěl jít i na Trosky, ne však Petrám. Při překonání říčky Libuřka se Rora propadla do „bobří“ (nevim, zda je to možné) hráze. Petra s Veronikou hrázi nedůvčřovaly a tak radši říčku překonaly kousek dále po železné traverse.

Rořina taktika nakonec slavila úspěch a autem jsme jeli domů společnč.

Zbultran