Zbultran

Ivošek s Kačenkou měli výborný nápad, objednalí srub ve Slovenském Ráji a vyrazíme tam na tůry. Petra souhlasila, neboť předpokládala, že když s tím souhlasí Kačenka nebude to náročné. Přidal se i děda Prokop. Jeho žena se zalekla. Přemlouvali jsme další kamarády, ale bylo to pro ně moc narychlo. Vyrazili jsme tedy v pěti, vlastně v šesti. Šestý byl pejsek Kubíček. Na druhou polovinu zájezdu pak dorazil ještě Laďa s Kačou ze Severní Moravy.

Vyrazili jsme tedy v sobotu 5.9. 2015. Nabrali jsme dědu P.. a pak jsme pokračovali přes 7 hodin dlouho až do Hrabušic (kousek od Popradu). Ubytovali jsme se, protože jsme dorazili před Kačenkou s Ivoškem a Kubou.

V neděli jsme vyrazili na asi nejfrekventovanější trasu údolím Suché Belé. Bylo tu dost turistů a dlouhé žebříky. Železné řetězy pro jištění byly u kolen, snad aby to bylo pohodlnější pro malé děti. I když já osobně bych je tam asi nepustil. Nicméně musím připustit, že asi nejsem objektivní, protože mám trochu strach z výšek. Třeba Kačenka, která se výšek nebojí vůbec demonstrovala chozením bez držení, že ty řetězy jsou tam zbytečné. Petra měla asi také strach, což se poznalo podle toho, že nechtěla být focena. Navíc drobně pršelo, takže všechno bylo kluzké. Nahoře u rozcestí Suchá Belá – záver, bylo několik laviček, bohužel všechny obsazené. Museli jsme si vystát frontu. Ostatně, to byl asi největší nedostatek v Slovenském Ráji, neboť lavičky na cestě by se hodily určitě i jiným lidem.

Pokračovali jsme na Kláštorisko, kde býval Kartuziánský klášter. Po jeho zboření se prý mniši přesídlili do Levoče. Kláštorisko je příjemné místo, jen tu bylo příliš lidí. Prohlédli jsme si zbytky kláštera, které se snaží občanské sdružení obnovit a pak jsme šli na pivo a oběd do místní restaurace. Tady jsme si nesedli dovnitř, kde bylo teplo, ale ven, kde byla zima a foukal vítr. Seděli jsme v zastrešené části (pod nepromokavou plachtou), když tu náhle se zdvihl poryv větru a voda nahromaděná v plachtě nás pěkně zlila. Vyrazili jsme tedy celí mokří po cyklotrase zpět na Podlesok.

V pondělí jsme si vybrali trasu trochu snažší, alespoň podle mapy. Vyrazili jsme někdy kolem jedné, protože jsme dopoledne trochu degustovali, na Prielom Hornádu. Když jsme po půlhodině dorazili k Hrdlu Hornádu, Ivošek chtěl vyfotit Kubíčka nebo Kačenku a při manipulaci s foťákem nešťastně odhodil víčko z objektivu do Hornádu. Víčko zůstávalo relativně na místě, točilo se v kruhu a tak jsme s Kačenkou zuli boty, vykasali kalhoty a vydali se víčko hledat. Jenže už bylo fuč. Tak jsme pokračovali po modré TZ a zase řetězy u kolen, skála a na ní stupačky, občas řetězový mostek přes Hornád s omezeným počtem současně přecházejících osob. K Letanovskému Mlýnu jsme dorazili kolem páté a tak děvčata zavrhla náš návrh pokračovat na Tomášovský výhľad. Vylezli jsme na kopec a po žluté TZ se vraceli kolem 25 metrové propasti Gackova diera neboli Lievik, kde bylo nalezeno množství keramiky tzv. bádenské kultury. Ke konci cesty jsme zahlédli a zaslechli nějakého dravce a od té doby jsme se začali bát o Kubíčka, který je sice drsný pejsek, schopný ulovit potkana, ale s orlem by asi neměl moc šancí. Až do konce zájezdu musel Kubíček do batohu, kdykoliv se ozval dravec.

V úterý musela Petra do práce a protože nemá ráda jeskyně a také protože jsme si chtěli udělat trochu oddychový den, odvezla nás Kačenka svým mega Fiatem pro 7 lidí před Dobšinskou ľadovou jaskyňu. Zaplatili jsme 3 Eura za parkování a zjistili jsme, že prohlídka je až od 14:00. Dali jsme si tedy jídlo a pivo v místní hospůdce. Já si objednal pirohy so syrom a byl jsem překvapen, že pirohy jsou ve vodě vařené. Ale tak to je prý správně, jak zjistila Petra od slovenských kolegů. S Ivoškem jsme si dali ještě panáčka Horké (trochu jako fernet) a pospíchali jsme po cestě vzůru před vchod do jeskyně. Ivošek se zeptal, zda může vzít Kubíčka v dámské kabelce dovnitř, což neměl dělat, protože s ním nakonec zůstal venku, neb na to je zákon. Za trest jsme fotili i když jsme neměli povolení. To se nám hned vrátilo, když jsme se po prohlídce chtěli vyčůrat. Záchody byly umyté, ale zamčené. No, vyřešili jsme to. Autovýlet pokračoval cestou do Dědinek u přehrady Palcmanská Maša. Tady jsme posvačili, nakrmili kačeny, já se vykoupal a jelo se přes sámošku v Popradu domů (do Hrabušic).

Na středu nám Ivošek vybral výstup Veľký Sokol. Dojeli jsme k Píle a pak jsme pokračovali po zelené TZ na žlutou TZ údolím Sokolu. Již s námi šli Laďa s Kačou, kteří přijeli v úterý večer a přivezli spoustu dobrot (zelňačku, buchty, domácí rajčata a papriky, sýry a víno). Domácí rajčata byla nejlepší. V půlce Sokola mi došly baterky ve foťáku, ale Ivošek také fotil, takže fotodokumentace bude. Nahoře na Glacké cestě jsme posvačili, víno popili a vyrazili po červené a pak po žluté TZ zpět k Píle. Dole byl otevřený stánek, kde se čepoval Šariš. Já o něm slyšel vždy jen to nejhorší. Heslo „Šariš, zácpy se zbavíš“ se nepotvrdilo a tak jsem si řekl, že si dám i černý lahvový. Pak jsme dali tři rundy borovičky (Spišské, ta je prý nejlepší) a Ivoškovi se zatočila hlava, že se musel posadit. Nebylo to ale borovičkou, protože stejně blbě se udělalo i Kačence ve čtvrtek a mě v neděli po návratu na Berounských keramických trzích. Pokračovali jsme do místní koliby, kde jsme si dali halušky a někteří polévku. Ivošek jí zvrhl a já mluvil staroslověnsky na obsluhu a prý jsme měli ostudu …

Poslední den, ve čtvrtek, chtěl Ivošek završit nějakým drsnějším výstupem. Nabízel Malý a Veľký Kyseľ přes Tomášovský výhľad, ale byl přehlasován. Šli jsme Piecky s Veľkým vodopádom. Petra byla odpočatá a tak byla pořád vpředu. Před koncem se zatočila hlava Kačence a Ivoš myslel, že to je vyčerpáním a ordinoval na to arašídovou nutelu. Spíš to ale byla nějaká chřipka, kterou jsme si navzájem předávali. Vraceli jsme se přes Záver Suché Belé, kde si Ivošek, Kačenka a Luďa s Kačou pronajali kolo, aby stihli ještě Kláštorisko. Kola byla v nedobrém stavu, přilby se nepůjčovaly. Po zvážení situace (které netrvalo dlouho), jsme se s dědou P. a Petrou rozhodli pro klasickou pěší cestu dolů. V restauraci Rumanka na nás cyklisté čekali snad jen 10 minut. S Ivoškem jsme po občerstvení vyrazili po zelené TZ pro auto na Pílu. Děda P. nám radil, že máme použít indiánský běh :-)

Domů se nám ani moc nechtělo, ale třeba tu nejsme naposledy :-)

Zbultran