Zbultran

V neděli 15.4.2007 jsme vyrazili vláčkem do Mutčjovic s cílem navštívit Kounovské kamenné řady a známé výrobce dřevem pálené keramiky – manžele Duchkovi.

Výlet začal naprosto netradičně mým nápadem navštívit s Hrochem ráno 24 hodinový kírtan (= zpívání Haré Krišna mantry). Já se tam totiž byl podívat už v sobotu a bylo to nádherné. Za zvuku čtyř různých druhů bubnů a hry na činelky, činely a jiné drobné hudební nástroje předzpívával předzpčvák a ostatní opakovali po nčm. Při tom stihli jestě tančit, skákat a radovat se.

No a protože sraz byl na hlavním nádraží v sedm ráno, vyrazili jsme před ním. V šest hodin jsme marnč koukali na uzamčené vstupní dveře a já přemýšlel, co se se mnou asi tak stane, když Hroch šel spát někdy v jednu ráno a vstával v pčt. Maley Hroch nastěstí nevnímal neboť spal ve stoje. Petra to zachránila, všimla si papíru nalepeného asi tak ve výši mého pupku. Po přečtení jsme si zavolali mobilem a byli jsme vpustěni. Zpívání už nemělo takovou intenzitu jako v sobotu, ale kdo by se divil po 20 hodinách bdělosti. Přesto to byl dobře zahájený den.

Sraz na Hlavním nádraží před pokladnami v 7:00 jsme stihli a vlak na tajném nástupišti 1A našli. V Mutčjovicích jsme po drobném hledání našli keramický dvůr, kam jsme byli vpustěni, provedeni, občerstveni čajem a nakonec jsme i nakoupili něco z jejich dílny. To nakoupené něco bylo poměrně objemné a křehké. Rádi jsme tedy uvítali nabídku, že si zboží můžeme u keramiků uschovat a vyzvednout při cestě zpátky. Jiří (dříve pan Duchek, ale teč si už tykáme) nás doprovodil kus cesty a ukázal nám čertův kámen (po prokliknutí na stránkách Mutčjovic si můžete přečíst jeho příběh).

Pak jsme pokračovali přes Mutčjovické nádraží na naučnou stezku a po ní do kopce na kameny. řady jsme našli díky tomu, že někdo vymítil stromy, které je dříve zakrývaly. Bez toho bychom asi neměli šanci. Po vydatném pikniku jsme pokračovali směrem na hájovnu, kde měla být rekonstrukce keltské pece na keramiku, na níž se podílel i známý (alespoň mezi Kelty a keltology) archeolog Jiří Waldhauser. Od hájovny, připomínající spíše zámek, jsme se obrátili směrem na Kounov kolem kaple Svatého Vojtčcha.

V Kounově jsme zjistili, že v místní restauraci mají zavřeno a i kdyby bylo otevřeno, nemají pivo Krušovické. Vydali jsme se tedy zpět po silnici do Mutčjovic a šli jsme s Hrochem vpředu zbčsilým tempem. čas odjezdu vlaku se totiž nezadržitelně blížil, ale vidina piva či dvou, když sebou pohneme, nám dodávala sil. Nebudu vás napínat, ani v Mutčjovicích pivo nebylo, protože místní restaurace otevirá v 15:00 a to bychom na zastávku za vsí už nestihli.

Bylo to ale přesnč tak, jak to být mělo (oblíbená Hroší slova :-) ). Kdybychom si totiž nepospíšili, nestihli bychom keramiky, kteří se právě vydávali na pole lovit kameny na skalku, nevyzvedli bychom si tedy ani uschované zboží, ani bychom nebyli napojeni výbornou vodou, kterou nám ve džbánu donesla paní Daniela. Dokonce bychom nejspíše propásli i Sorona …

Se Sorónem to bylo takhle:

Ve vlaku do Mutčjovic jsme spatřili osobu v oranžovém tričku v červeném autě téže značky, které vlastni Sorón. Hroch mu zavolal mobilem a ptal se ho zda ještě čeká na přejezdu. Sorón to ale nebyl, ale přesto vyzvěděl kam jedeme a že za námi dorazí. Poté Sorónovi kamarádi naložili kola na auta a vyrazili nás stíhat. Občas s Hrochem konzultovali vzájemnou polohu, občas nám byli v patách a my nechápali, jak můžeme tak dlouho vzdorovat úsilí cyklistů, kteří byli podle Soróna 300m za námi, o naše dostižení a to jsme ješte pořádali asi hodinový piknik. Pak už to Sorón vzdal, že jedou domů. Naše překvapení, když dorazil autem na zastávku Mutčjovickou, asi 10 minut před odjezdem vlaku. Hroch se zaradoval, že to bude krásný závěr do jeho deníčku a my se zaradovali, že jsme si se Sorónem mohli alespoň rukou potřást.

Další odkazy na Kounovské kamenné řady jsou tady nebo tady a nebo z pohledu druidů tady. A další odkazy si musíte vygooglit.

Zbultran