Zbultran

V týdnu od 9.7. do 15.7.2007 jsme se díky tomu, že Rora ovládá hru na flétnu, mohli zúčastnit Školy staré hudby v Prachaticích, které pořádá Jan Kvapil.

Jedná se o zcela vyjímečné setkání prima lidí, které spojuje láska k hudbč (té tzv. klasické). Aby se člověk mohl zúčastnit, musí být nadaným hudebníkem a účastnit se některého kursu, nebo mít to stěstí a alespoň „vlastnit“ takové hudebnč nadané děcko, které se aktivnč zúčastní a sám mu dělat logistickou podporu jako tzv. pasivní účastník. Ta podpora se týká nošení nástrojů a placení v restauracích.

Loni se mi to velmi líbilo a tak jsme letos vzali i mamku aby poznala naše přátele z minulé školy.

Každý den jsme zahajovali koupelí v nedalekém Křišťanovickém jezeru. Jeho vody jsou hnčdé až černé od rašeliny a tudíž i děsně léčivé. Poté jsme se nasnídali a hurá na společnou hodinu s Monikou a pak na nácvik kvartet a kvintetů do tříd, které si zabereme. Na občdy jsme chodili buč do indické restaurace nebo i jiných pohostinských zařízení.

V Prachaticích maji skutečnč vyhlášenou indickou restauraci, což je podle mne tím, že zde vaří opravdoví indové podle tradičních receptů. Nevýhodou je, že v restauraci je nával a bez objednávky stolu se málokdy uchytíte. Jenže na nás si nepřijdou, nebyli jsme v Prachaticích poprvé a tak jsme rychle reservovali a reservovali vždy na občd nebo na večeři.

Odpoledne je stejné jako dopoledne, společná hodina a pak nácvik společných skladeb. Rora fungovala jako zkušený pedagog a učila své spoluhráče neboť byli všichni mladší. Někdy to bylo obtížné, zvlástě když odešli mamky ostatních dětí, aby „urvali“ chvilku volna pro sebe. Děti, hlavně tedy kluci, měli malou touhu cvičit na nástroj, když se rok neviděli a mohli „kravit“. Rora také po dvou dnech učení tčch neposedů zjistila, že se jí klepe ruka v níž drží placku. Vysvětlil jsem jí, že to jsou následky pedagogické činnosti.

V podvečer bývaly koncerty většinou v kostele Sv. Jakuba. Všechny stály za ten čas tam strávený, zvlástě když hráli takoví mistři jako: Carin van Heerden, Alan Davis či Jostein Gundersen.

K večerním konzertům mám jednu veselou příhodu. Dívčí mezinárodní kvartet Sensa Barriera hrál jednu skladbu při které do hudby umělkyně také vzdychaly. Pan kostelník pak napsal dopis, že je hluboce znechucen a pobouřen tímto projevem, který prý připomíná vzdychy při souloži muže a ženy. Musím přiznat, že jsem měl podobný pocit. Je to ovšem tím, že já jsem staré čunč a od tak váženého a seriózního muže bych to neočekával. A humorné na tom je, jak jsem se později dozvěděl, že skladba pojednává o blížící se smrti a ony vzdechy byly projevy strachu a úzkosti před jejím příchodem.

Zbultran