Zbultran

Vyrazili jsme na chalupu do Holína a Rora mně ukecala, abychom vzali ssebou i Veruňáka. Veruňák souhlasila okamžitě a požadovala děsně dlouhý výlet, který ještě nešla. To se těžko dalo splnit neboť okolí Jičína máme už hodně prošlé. Nakonec se povedlo a vybrali jsme trasu přes Veliš po hřebeni a pak přes Ostružno na Prachov a zpátky.

Byli jsme omezeni časem, protože jsme se domluvili s Mončou, že se s ní sejdeme v Jičíně v pizzerii. Proto jsme se nechali do obce Podhradí dopravit autem. Rora byla lenivá a radši se na chalupě věnovala chatovani. Petra měla auto a tak jít nemohla.

Na Veliši jsme vyšplhali nahoru, opatrně shlédli do jícnu bývalé, již vytěžené sopky. V Podhradí na zastávce jsme se podivovali fresce zřejmě místního umělce, na které byl vyveden hrad v dobách své slávy (foto dole). A pak už jsme vyrazili dál po Veližském hřebeni. Bylo krásně, jen trochu zima. Pak na rozcestí jsme zamířili po červené přes Ostružno. Před Ostružnem jsme museli překonat potůček přes rozbitou lávku a přebrodit se rozbahněnou loukou. Vzpomněli jsme na poutníka Hrocha, to by se mu to „hrošilo“.

Před námi se pak tyčil kopec trochu podobný vrchu Bacínu. Podíval jsem se do mapy a zjistil jsem, že se jedné o Sv. Annu a na vrcholu, že je kaplička vybudovaná kolem roku 1670 hrabětem J.A.Schlikem pravděpodobné podle návrhu architekta B. Matheye. Začali jsme tedy kopec, pozůstatek to třetihorní vulkanické činnosti a jako jeden z mála nepoškozený těžbou čediče, obcházet a hledali jsme přístup. Pole kolem vrcholu byla totiž rozoraná hlubokou orbou a počasí deštivé. Prošli jsme Ostružnem a když už jsem se pomalu loučil s nápadem kopec prozkoumat, narazili jsme na cestu. Nezaváhali jsme a vydali se vzhůru.

Nahoře nás čekala odměna – nádherná rotunda, notně sice již nahlodaná zubem času ale s možností vstoupit dovnitř. Naproti vchodu je nádherná freska Sv. Anny a po obou stranách chybi pravděpodobně již ukradené oltáře. Uvnitř je ale naprosto skvělá akustika a tak jsem tam dokázal zpívat asi půl hodiny a kdyby nás netlačil čas, vydržel bych i déle. Pak jsme museli výlet zkrátit a vrátit se po státní silnici, ale stálo to za to.

Když jsme pak dorazili na sraz s Monikou a jejími sourozenci, vyprávěl jsem jí pln nadšení o Sv. Anně a ona mi řekla, že jí dávno zná a že tam kolikrát chodila s flétnou hráti. Zapomněl jsem že je tu rodačkou 8-).

Přemýšlel jsem pak dlouho o tom, že nic není náhoda a že takovýto objev má pro člověka mnohem větší cenu, když ho učiní „náhodou“ tedy nic předem neplánujíc. Mnohokrát jsem totiž kolem projel autem velkou rychlostí a ani mne nenapadlo, co za nádheru může ten nenápadný kopec ukrývat.

Zbultran