Zbultran

Tentokrát jsme šli z Žatce do Kadaně. A protože Hroch studuje, vyšel jediný možný termín na neděli po pochodu do Prčic.

Během sobotního výšlapu do Prčic bylo strašlivé vedro a dusno. Já měl na sobě Hroší tuniku a pod ní kalhoty. Počítal jsem s tím, že během dne si kalhoty sundám, ale pak když by k tomu mělo dojít, uvědomil jsem si, že nemám kam dát peněženku, mobil a foťák. Kromě foťáku bych to mohl strčit do baťohu, jenže foťák jsem potřeboval při ruce a tak jsem se pařil celý den. No a tak jsem se rozhodl, že se to nebude opakovat a vzal jsem si kraťasy a hroší tričko s vestou s kapsami (takovou by měl krteček, kdyby mu čáp neušil kalhotky). Během dne se ale ukázalo, že to bylo zbytečné, že bych se rozhodně nepařil … teplo vypadá jinak.

Takže jsme vyzvedli Hrocha a Ajku a dorazili na náměstí do Žatce. Byli jsme tam sami, jen v podloubí se chumlaly dvě postavy v dobovém oblečení. Když se k nám přidali, zjistili jsme, že se jedná o rytíře Erika, který o sobě z falešné skromnosti tvrdí, že je zbrojnoš, a Hanka, která by se ráda vdávala, ale Erik se ještě nevyjádřil. Oba přijeli za Hrochem až z Českých Budějovic a spali na nádraži na rampě. To trochu podlomilo Hančin optimismus. Hroch se napil z místního veřejného vodovodu (video), udělali jsme startovací foto a začali jezdit další. Řidiči pak vezli auta do Kadaně a my ostatní na ně čekali u jezu. Trochu, vlastně přesněji hodně, pršelo a tak jsem zavolal Petře ať zakoupí cestou medovinu, neboť jsem věděl, že se budou se Soronem stavovat v Kauflandu. Medovinu neměli a přivezla proto Klášterní tajemství. Bylo také dobré, hlavně že hřálo.

To už nás bylo 13 a rozhodli jsme se vyrazit (video), přestože ještě na cestě byl Sindy se Sněhurkou. Myslím, že bylo kolem půl desáté a pršelo stále. A tak jsme šli a šli a kameny klouzaly. Zpočátku jsme i obcházeli kaluže, ale časem už to ani moc nešlo, neboť to bylo všechno jedna velká louže. Pak začal Hroch zaostávat a trochu zelenat. Neudělalo se mu dobře, prý po doušku Klášterního tajemství. No já si myslel, že za to mohou ty kremrole, co je zbaštil k snídani …

Pak už mu bylo fakt hodně blbě a už ani neprotestoval a nasedl k Soronovi do auta, kde trpěl. Jako správný dokumentátor jsem ho vyfotil za což mi Petra s Rorou vynadaly, že jsem hnusnej paparazi a odpornej sup. Tak mi to bylo líto, zváště, když už Hroch nešel s námi. Já si zase říkal, že ty fotky jednou třeba budou dobré jako vzpomínka, až nám bude všem zase dobře. A tak jsme šlapali nahoru podél výpustě Nechranické přehrady a pak po betonové cestě. Trvalý déśť se změnil v mrholení a já přemýšlel jak to udělat, aby Petra vzala auto a mohla Hrocha odvézt domů, když auto máme v Kadani. A pak se to stalo, Sorón přivezl Hrocha a ten se opět připojit na konec peletonu. Všem se zlepšila nálada a myslím i Hance, která asi trpěla nejvíc. Pohlédli jsme na Nechranickou přehradu a já pocítil vlhko v botech, které ostatní, kteří měli jen tenisky cítili už dávno. Já měl boty s Goretexem a tak to trvalo trochu déle. Ale to už jsme byli na dostřel (asi 2 km) od hospody Rybářská bašta ve Vikleticích, kde byl naplánován oběd. Vařili moc dobře a obsluha byla příjemná. Čas čekání na jídlo jsme si krátili předčítáním z knížečky Vulgarismy v sedmi jazycích, kterou dostal od Erika a Hanky poutník Hroch. Té dobré nálady využili lumpové a Hrochovi ukradli plášť. Zjistili jsme to až po jídle a Hroch se po něm šel podívat. Já s Sindim jsme tomu zpočátku nechtěli věřit a mysleli jsme, že ho někdo jen schoval. Pak jsme ale přece šli ven do deště hledat plášť nebo alespoň Hrocha. Nenašli jsme ani jedno a pak mi Rora zavolala, že Hroch už plášť má. Chytil zloděje a řekl: „Tak takhle vypadá zloděj!“. No co měl taky jiného dělat, kdyby mu jednu ubalil, mohlo bý taky po něm.

Když jsem se tedy vrátil do tepla a sucha, pan vedoucí všem naléval panáky a pak ještě šampus a taky vysvětloval, že tu pořádá i svatby, protože jako dobrý obchodník odhadl, že mezi námi jsou dva ještě nesezdané páry. Pánové se k tomu ale moc neměli i když by možná při rychlém jednání dostali slevu a pan vedoucí by nejspíše dokázal zařídit svatbu okamžitě. Možná byl ve Vikleticích i starostou. Pak dostal od Hrocha 3. knížku z cyklu Putování Hrocha podepsanou všemi poutníky. Na cestu nám dal ještě tři lahve šampusu, o kterém tvrdil, že je nealkoholické, protože se do něj dává jen jeden panák kořalky jako konzervant a to se vlastně nepočítá. Ale museli jsme vyrazit, i když někteří se začali ptát kolik tam stojí nocleh.

Pak jsme měli jít po modré TZ, jenže nám zmizela. Dokonce i cesty se ztrácely ve zvýšené hladiné přehrady. A bahna bylo tolik, že v něm uvízlo i auto s náhonem na 4 kola. Naštěstí šli kolem Hroší poutníci a auto pomohli vytlačit a pevnou zem. V botech už čvachtalo úplně všem a tak jsme to vzali doprava do kopce po asfaltce a došli jsme do vesnice Poláky. Rozhodli jsme se pokračovat po silnici a já si odpustil i plánované koupání (a to jsem měl i ručník ssebou). Náhodou jsme narazili na nádraží a náhodou zrovna jel vlak a tak jsme nastoupili a ušetřili si cestu po nebezpečné hlavní silnici. Vystoupili jsme na stanici Kadaň předměstí a vydali se na náměstí. Tady jsme „bouchli“ druhou lahev šampusu (video). V informačním centru zanechal Hroch zápis, aby mohli další lidé soutěžit o knihu. Snad už se konečně někdo přihlási! Pak jsme došli až k Františkánskému klášteru. Tady padla poslední láhev šampusu. Bohužel dovnitř se už Hroch nedostal. Tak jsme se rozloučili a chtěli vyrait domů, jenže Rora si všimla, že Libor má rozbité zadní okénko na autě. Byl jsem z toho smutný a vzteklý zároveň. To samé se odehrávalo i v Hrochovi. Ženské ale byli praktičtější, Petra poslala Roru se smetáčkem zamést střepy a pak pomohla přílepit igelitovou tašku na děravé okénko, aby cestou neumrzli. Libor mi pak posílal SMS, že provizorní oprava vydržela opravdu až do cíle jejich cesty.

Zbultran