Zbultran

Již tradičně, poslední březnovou sobotu, se konal „Pochod Českým Rájem za Rumcajsem, Mankou a Cipískem“. Loni jsem zvládl svojí první padesátku. Letos přislíbil účast i poutník Hroch a hned šlo s náma mnohem víc lidí. Museli jsme ale slíbit kratší trasu – „jen“ 26 km.

Když jsem akci plánoval, měl jsem obavy, že se všichni na přespání k nám do chalupy nevejdeme. Dokonce jsem musel i některým lidem odříct a odkázat je na Jičínskou tělocvičnu, kde bylo pro účastníky pochodu ubytování. Nakonec to dopadlo tak, že jsme v chalupě byli v pátek se ženou sami. Ostatní odřekli nebo přijeli až na druhý den.

Takže v 9:00 ráno v sobotu jsme já, Petra, poutník Hroch, Mustangovi a jejich 4 kamarádi čekali na Moniku na startu. Po necelé půlhodince Monika dorazila i s mamkou a vyrazili jsme na 26 km trasu podél rybníka Kníže přes Holín na Prachov. Tady byla první kontrola a srocení lidu. Nikdy jsem totiž nevyrážel na Rumcajse tak pozdě, takže mně masovost trochu překvapila (zvláště když jsem vegetarián). Na Prachově jsme orazili startovací lískty a Petra s Hrochem začali přemýšlet, že by stačilo jít i 15 km. Vytáhl jsem tedy z batohu Chardonay a za chvíli se mi podařilo rebelii v zárodku zlomit. Hroch byl ochoten i k delší trase. A to nám ještě Mustang prozradil, že v batohu má královskou medovinu, ale otevře se prý až na další kontrole.

I pokračovali jsme k Turistické chatě, kde jsme si dali oběd, Hroch rozsedl již dříve rozbitou lavici (však zkušeně narafičenou na nás), a popili něco ND (negger diesel). Pak jsme vyrazili za ostatníma, jenže se objevili trampové a chtěli se s Hrochem fotit a i knížku si vzali. A jak začli s focením jedni, chtěli i ostatní. A tak jsme pokračovali se zpožděním a Hroch dokonce musel odmítnout nabídku pečeného buřta, což vy, kdo Hrocha znáte, jistě tušíte, že byla od něj obrovská oběť.

Zbytek na nás počkal pod skalním hrádkem Pařez a zde byla otevřena i bylinná královská medovina. A šli jsme dál na Střeleč, kde byla nalezena kdysi, nádherná bronzová spona, jejíž obrázek zdobí titulní stránku knihy o keltech od Dr. Waldhausera. Tady byla druhá a poslední kontrola. Pak jsme pokračovali dál a dál pořád za někým. A tak se stalo, že Hroch poznal před sebou Libuň, kde byl na akci sběratelů turistických známek. Přes tu ale trasa vést neměla. Zorientovali jsme se a vrátili se na správnou cestu. Zašli jsme si jen asi takových 4 km. A bohužel i pár lidí za námi. Ostatně značení tu nebylo, asi pořadatelé předpokládali, že to tu každý notoricky zná.

A tak jsme pokračovali k Jinolickým rybníkům a pak po hrázi mezi nima a po žluté na Brada. Tady začala Petra protestovat a užívat si utrpení. Ale překonala to a nakonec jsme dorazili do cíle v Jičíně. Bylo 17 hodin a do konce závodu tedy ješte hodina, ale záchody už pořadatelé zavřeli. Pak jsme si nechali vypsat diplomy a pokusili se o zapsaní 30 km, které jsme skutečně ušli oproti 26, což byla trasa plánovaná. Pořadatel byl ale neoblomný, možná ani 30 napsat neuměl. Ostatně přišlo mi to, že ho to, že tam musí sedět dost otravuje.

Vzpomínám na jednu milou paní, starou turistku, v cíli asi před 4 lety, kdy jsme jí sdělili, že jsme šli ještě naproti kamarádovi, který šel padesátku, a ona nám do diplomu připsala těch 4 km navíc a neměla s tím problém. Inu všechno je v lidech.

A pak jsme šli na večeři do restaurace Divá Bára, které tu rád udělám reklamu, protože to tam bylo příjemné, porce dostatečné a ceny příznivé. V chaloupce jsme roztopili a čekali za hry písní až dorazí z Železnice zbytek pochodu. A dočkali jsme se a vína Znojemského ze Znovína jsme hojně ochutnali (včetně panenského Rulandského Šedého 2001). Jen Monika stále převrhávala plnou sklenku vína vymlouvajíc se na ubrus. Když to udělala podruhé a nalila nám obsah sklenky do talíře se sýry, musela vino z talíře vypít. Kupodivu sýry přelité vínem chutnaly ještě lépe. Když hosté o půl druhé odcházeli, víno ještě zbylo.

A ještě malou poznámku k druhému dni. Přestože jsme byli uanvení, vyrazili jsme s Petrou na koncert do Městské knihovny v Praze, kde hrál Mustang na kontrabas s Pardubickým symfonickým orchestrem a bylo to skvostné. A ve fraku vypadal opravdu jako umělec :-). Byl jsem rád, že jsem překonal svou lenost a šel jsem. Ono se to nakonec vždy ukáže, když člověk lenost přemůže, že to stálo za to. Doufám, že nad leností budeme vítězit ještě dlouho.

Zbultran