Zbultran

Divadelní festival „Divadelní mračení“ zahájil další velkou akci poutníka Hrocha – „Potulné divadlo poutníka Hrocha“.

Prestože druhý den máme být s Rorou v Prachaticích na Škole staré hudby, rozhodli jsme se, že na prvním dnu velkého Hrochova divadelního putování nesmíme chybět. Do auta jsme přidali karimatky a spacáky a na to všechno Rořiné cello a vyrazili jsme do Teska koupit Hrochovi 4 kazety Hi8 a nějaké brambory, cibuli a konzervy. Ohledně kazet se mi vysmáli, že se jedná o zastaralou technologii, že teď se nahrává na DVDčka a ať to zkusím třeba v Datartu. Tam jsme uspěli, ale na kočovné divadlo jsme samozřejmě přijeli pozdě. A tak jsme už neviděli zdařilé divadelní představení „Červená karkulka“, ve kterém prý, podle vlastních slov, exceloval Richard LH.

Zato jsem spatřil vodníka, který vozil děti na vysokém historickém kole (takové to kolo, které má jedno veliké kolo vpředu a malinkaté vzadu, no radši se podívejte na fotky). A vodník mě srdečně zdravil a já ho nepoznal, jak byl dovedně zamaskovaný. Až když jsem spatřil Hanku z Českých Budějovic, dovtípil jsem se, že asi nepřijela sama a pod maskou vodníka se skrývá Erik.

Soron pořádal pro děti střelbu z dětské kuše, Richard chodil v přestrojení za kašpárka Slávistu a Hroch to všechno organizoval, což byla věc nelehká, protože se nic nenacvičovalo předem a nikdo nevěděl, co má dělat. Ale Hroch si to tak přál neb se právem domníval, že čím větší zmatek bude, tím čtivější bude další, v řadě už pátá knížka z cyklu Putování Hrocha pojednávající právě o divadelních snahách nás neumělých ochotníků amatérů.

Pak se sešlo zase pár dětí a hrálo se znova dětské představení. Tentokrát si vzal Hroch k pomoci herce dřevěné, ke všemu ochotné a nikdy neremcající. Divadelní kus byl o rytíři, který když měl osvědčit svou odvahu, zklamal nás i sebe a uprchl. Podle plánu měl nyní Hroch vybrat jednoho mezi dětmi a toho navléci do brnění a přilbice a s ním pak svésti lítý boj znázorňujíc sám rytíře proradného a zlého. Chlapeček však na nic nečekal, popadl měč připravený a propíchl loutku rytíře zloducha aniž to kdo čekal a mohl tomu zabránit. Hroch tedy mu meč vyrval, neb myslel si, že takto by loutek padouchů neměl na celé divadlo dosti a začal chlapečka navlékati do přilbice, rukavic plechových. V těch však se chlapečkovi bojovalo obtížně a po chvíli meč, rukavice i přilbu hodil na zem a vrátil se mezi diváky. Nechápal zřejmě, proč má zbytečně v oděvu omezujícím a nepohodlném opakovat boj, když padoušký rytíř byl již ostrým mečem připíchnut ke komediantskému vo­zu.

Principál Hroch však není principálem nadarmo, okamžitě najal z řad menších diváků dalšího rytíře, který byl ochotnější. Byla to sice dívka ale se zřejmým komediálním nadáním. Jela tedy do boje navíc ještě na bujném oři, nad zlým rytířem zvítězila a princeznu (tu zase hrál chlapec) osvobodila a za choť pojala. Kam až ta emancipace jednou povede?

Pak měla vystoupit písničkářka Simča a byla proto vyvolávána megafonem, a když se nedostavila, začal Hroch na kytaru hráti a zpívati a nekteří herci i diváci se přidávali. V tu chvíli pojal jsem úmysl, rodinu svou, tedy její čast zde se vyskytující, vzíti do blízké hospody a zde se pivem občerstviti (to já sám) a možná i hlad utišiti. Počital jsem s tím, že než Simču seženou, budeme zpět.

Vrátili jsme se, když už Simča se loučila a odjížděla domů. Tu přišli další diváci a dožadovali se představení. Hroch jim tedy začal vypravovat, o co přišli. Když to ale nepomohlo vyzval nás Hroch, abychom boj s meči pravými nasimulovali. Jen velkým štěstím nikdo z nás učinkujících amatérů nebyl zraněn. A pak nastoupila činohra. Loutky už byly uloženy k spánku v kočovném voze. Kupodivu znovu došlo na Červenou karkulku, neboť to byla snad jediná hra, kterou jsme my již častečně opilí herci bez jakékoliv zkoušky ještě zvládli. I já si zahrál – myslivce, který téměř na konci představení rozpáře vlkovi břicho a po osvobození Karkulky i s její babičkou, zašije mu do něj kamení a ježky s mravenci.

Pak žonglér začal žonglovati a diváky zváti, aby si nelehké toto umění vyzkoušeli. No a co byste řekli? Ono jim to šlo. Pak Erik předvedl jízdu na starém kole a i toto si někteří diváci rádi zkoušeli. Odcházeli spokojení :-P.

Mezitím byla dovezená kobylka dostatečně napojena vodou a zapřažena do vozu. Petra vzala nějaké lidi k sobě, Hroch další k sobě do auta a vyrazili jsme napřed do obce Nespeky, kde nám ukázal pan B. místo, kde budeme tábořit. Značka zákaz vjezdu tam je prý právě proto, aby nás tam nikdo nerušil. Petra tedy pana B. vzala zpět do Pyšel, neboť on jediný umí vůz kočovný brzdit a lampy na konci vozu rozsvítit. Vydali jsme se tedy do blízké restaurace a jen jsem stačil donést 5 velkých limonád prořítil se okolo vůz tažený bláznivou Viktorkou. Po chvíli k nám přišla Daniela ve tvářích velmi bledá, že pan B. požaduje pomoci dvou silných mužů. A tak jsme s Hrochem šli. Pan B. prohlásil, že končí, že kobylka běžela tryskem, vůz za sebou vláčela ve smyku a z vozu padaly neupevněné batohy a dřevěné bedny. Bedny jsme tedy složili, pak pan B. připravil plachty připevněné k postranicím, pod kterými se mělo spát a vyrazil s Danielou uklidňovat sebe a ji bouřlivou nocí v nedalekém hotelu. Majitel koně nám ho uvázal a odjel se slovy ať si na nás zvyká. Kobylka nejdříve vypila 20 litrů vody a pak začala kažbou půlhodinu ržát ze žalu nad ztraceným pánem. Rozložil jsem tedy dvě karimatky pro mě a pro Petru a Roru jsem uložil do auta. Předběžně jsem se rozloučil s Hrochem, s tím, že je možné, že o půlnoci potají odjedeme. Hroch začal být zádumčivý a to nevěstí nikdy nid dobrého. Šel ale spát a pořád jen opakoval: „Tak alespoň že jednu sedmadvacetinu už máme za sebou“.

Ráno jsem se vzbudil o půl páté a už jsem nemohl usnout. Kobylce jsem tedy donesl další vodu (ona nesmí z řeky ale jen z vodovodu, jako pijou lidi). Pak jsem jí dal pár mrkví, něco suchého chleba a trochu hrachových lusků. Pak jsem se oddal ranní meditaci, tzv. džapě a prošel jsem si při tom vesnici. V jedné hospodě se pořád nahlas hrálo a v baru si ještě někdo dopřával. Jak jsem se později dozvěděl, byla to ta hospoda, ve které nemohl pan B. s Danielou zamhouřit oka, neb zde naši přátelé z Ukrajiny cosi slavili, a ti umí slavit!

Když jsem se vrátil do tábora, byl již Hroch vzhůru a šli jsme se vykoupat. Měl jsem ssebou foťák a teď se i vy můžete pokochat pohledem na nahatého rochnícího se Hrocha v řece Sázavě. Zvěřejnění této fotografie je taková malá odplata za zvěřejnění mojí nahaté fotky v 2. Hroší knížce.

A pak už jsem myslel, že vyrazíme autem do Prachatic, ale Hroch začal být zádumčivý a nakonec se rozhodl, že svěří své Hroší autíčko s přívěsným vozíkem Soronovi a půjde pěšky. Vůz vyrazil a já jsem narychlo změnil názor, že půjdu s Hrochem. Vyrazil jsem tedy s vozem ale na hlavní jsem si všiml, že Hroch nikde. Vrátil jsem se pro něj a on zrovna končil instruktáž Soronovi, jak se řadí, jak svítí a tak. Pak jsme vyrazili i s Hankou a Erikem, který byl stále ve vodnickém a na svém povedeném historickém bicyklu.

Cesta ubíhala poměrně příjemně až na to horko. Ale koníček už se trochu klidnil a na vůz si zvykal. Pokračovali jsme až na Mrač, ale ne na tvrz ale přes lom jsme mířili do Bedrče. Tady pan B. nám vysvětlil plán, jak zabránit couvání vozu s koněm. Poslal Hanku napřed k brodu kudy jezdí těžké nákladáky s kamením, zde přehradí cestu svým a Erikovým tělem a žádné další auto již na úzkou trasu nevpustí než s koněm a vozem projedeme. O volné cestě dá mi zprávu mobilním telefonem. Naivně jsem si myslel, že vyčkáme než bude volná cesta ohlášena. Nikoliv, pan B. vyrazil a cestou se s jednou tatrovkou vyhýbal. A pak jsem najednou spatřil ten brod a ptal se Hanky, proč nedala signál. Ona by byla bývala i dala, ale když tam dorazila, viděla vůz v poslední zatáčce a tak by signalizace byla už zhola zbytečná. Cestou jsme potkali dva cyklisty, kteří nás varovali, že s vozem neprojedeme neboť přes cestu leží vyvrácené stromy … pan B. prohlásil, že ve předu je bagr a ten, že cestu proklestí. Inu jak to dopadlo, nevím, dozvíte se to až od Hrocha, protože já se otočil zpátky na Mrač. Cestou jsem se loučil s dalšími potulnými herci i s Hrochem samotným, který měl starost o Sorona. Nešel mu ale telefon a tak poprosil Petru, aby mobilem zjistila jeho aktuální polohu. Petra tedy zavolala ale Soron to dlouho nebral. Podruhé to vzal, vykřikl cosi jako „urva…“ a zase položil. Poté nás Hroch poprosil, ať zjistíme, zda Soron náhodou není na Mračské tvrzi a jestli, tak ať ho odešleme na další zastávku. Když jsme byli u auta a omyli si ruce v nedalekém potůčku, Petra zkusila Sorona znovu a on to vzal, a nahlásil, že je v Benešově, že o žádné Bedrči se prý nemluvilo a že telefon mu žádný nezvonil. Nechali jsme ho tedy v Benešově a zavolali Hance, jak se to se Soronem má a bude-li Hroch chtít, ať mu zadá instrukce prostřednictvím jejího mobilu.

A jak to bylo dál, nevím ani sám. Zkuste se s Hrochem a ostatními potkat někde na trase a oni vám to dovypráví.

Zbultran