Zbultran

Při tomto pochodu se ukázalo, že i když se jde uplně stejná trasa, může být výsledek úplně jiný než originál :-).

Náčelník a Děda Prokop se totiž nemohli zúčastnit 2. etapy pochodu Po stopách poutníka Hrocha a tak jsem se hned nabídl, že je doprovodím a dopomohu jim tak k získání žlutého odznaku, kterým Hroch obdarovává poutníky, kteří úspěšně druhou etapu dokončí. Navíc v sobotu jsem se plánovaně přejedl na rodinné oslavě a tedy vstávání brzo ráno a etapa, téměř bez možnosti se občerstvit pro nedostatek otevřených restauračních zařízení, mi přišla jako takové malé odčinění mých stravovacích hříchů.

Na Dejvické jsme se našli. Všichni jsme hledali autobus 316 jinde než měl zastávku. Náčelník přišel kupodivu dříve než děda P. ač je prý dost často nedochvilný. Děda P. nezapomněl turistické hole, na které jsem ho upozornil SMSkou, ale zapomněl putovací průkaz. Byl jsem na koni a těšil jsem se, jak ho budu celou cestu kvůli tomu popichovat.

Autobusem, plným ukrajinských dělníků jsme vyrazili do Horoměřic. Někteří měli i batůžky a tak jsem si myslel, že to je důsledek reklamy, kterou našemu opakováni etapy udělal poutník Hroch na svých stránkách. Nebylo tomu tak, pracovníci se odebrali zřejmě někam na stavbu a ke startu jsme vyrazili jen my tři. V duchu jsem si začal opakovat na který zvonek mám zazvonit, abych nevytáhl z postele tchýni, což by mělo za následek zrychlený start bez startovacího razítka. Naštěstí startovní rozhodčí na nás čekal u stánku s novinami v ruce třímající kromě tisku nedělního i startovací razítko s namáčecím polštářkem. Byl jsem tedy zbaven svého dilematu na který zvonek zvonit a razítko jsme obdrželi. Děda P. použil můj zvací mail s instrukcemi, který my byl nakonec v Žižicích uznán jako náhradní putovní průkaz. I vyrazili jsme kolem Sv. Juliány, kde se děda P. začal občerstvovati svačinou a já začal Náčelníkovi vyprávět, že znám i takové turisty, kteří svou svačinu zkonzumují, hned jak na výletě do vlaku nastoupí.

Tak jsme pokračovali poměrně svižně, k čemuž nám pomáhalo mladí Náčelníkovo a treckové hole naše. I rozprávěli jsme o všem možném, poutnickém i prostém a cesta ubíhala krásně. Za Tuchoměřicemi Děda P. (dále jen DP) spatřil stavbu plochou, pravidelně obdélníkově placatou a zasobovací. Pak ještě spatřil pneumatiku starou, kterou někdo pohodil do lesíka a křížek, vlastně jen podstavec pod něj (křížek zřejmě je v rukách soukromých sběratelských popř. ve sběrně druhotných surovin) a spravedlivě se rozhorlil a na hloupé lidi se na fotografii zamračil a rozepnul si pásek, čímž naznačil, že potká-li někoho takového cestou, pěkně mu jich pár opaskem nasolí. Marně jsem se ho snažil přesvědčit, že placatá stavba se do placaté krajiny docela hodí a že to mohlo být ještě mnohem horší. Ke křížku bez křížku jsem neuměl říci nic a k pneumatikám jen to, že by měl být takový zákon, že v pneuservisu starou pneu odeberou bezplatně. Náladu mu spravil až můj tajný nový objev v boji proti vlkům. Nemyslete si, že vlci jsou již u nás vyhubeni. Vrací se s nepříjemnou pravidelností a zvláště pěším poutníkům se v nestřežené chvíli rádi zakusují do choulostivých zadních partií. Tím objevem byl v akci zakoupený balíček vlhčených ubrouzků s krémem na dětské prdýlky. Použití preventivní dopadlo úžasně … vlci nás nedostihli.

Na Okoř jsme dorazili v 10:15 a vyrazili na hrad s cílem v cukrárně se pomíti a pivko v dělostřelecké baště vypíti. Ani jedno ani druhé se nepodařilo i vyfotil jsem náčelníka, jak marně do hospody se dobývá. On však nás obměkčil, vyndaje plechovku piva z batohu svého, kterou měl na nejhorší časy ukrytou, a pár doušky moku hořkého nás napojil. Pak po výměně ponožek DP vydali jsme se dále a přirodou jarní jsme se kochali. Překročili jsme potok a k mlýnu se vydali. Kolem projela dívka sličná na kobylce černé, která se Ilčimu na kterém Vinnetou – náčelník Apačů jezdíval podobala, a DP jí označil za komtesu. Pozdějí jsme se dověděli, že kobylka se zove Svatba (však v jazyce anglickém). Pak obcházeli jsme krásný mlýn a mířili k viaduktu. Tak „komtesa“ cvičila kobylku a ona krásně couvala. Tedy to jsem si myslil, však nebyla to dresura, ani nás nechtěla pustit napřed, ale kobylka mladá tříletá se bála ohně zapáleněho a nechtěla kolem čmoudu z něj projíti. Slečna požádala mne, zda nevezmu kobylku za uzdu i učinil jsem tak a přemýšlel, zda kobylka mne potřísní novou bundu s rukámy bílými slinou zelenou. Abych si jí (bundu) hned „nezaprasil“ mi žena na srdce kladla, když mne na výlet pouštěla. I podařilo se projít a my hned za viaduktem zahli za kobylkou a pokračovali jsme v cestě. Pak nás dívka na oři opustila a já začal mít pocit, že dlouho červenou značku turistickou nevidím a cestu nějak nepoznávám. Po nějaké době Hroší souputníci mou nervozitu zpozorovali a udeřili na mne přímo. Tedy přiznal jsem se a museli jsme vytáhnout mapu a zamířili jsme na kopec do osady Hole. Náčelník, nevím proč, začal vyprávět o jeho akcích zvaných výsadek, kde byli po dvojicích vysazováni v neznámém území s kouskem mapy a měli se všichni dobrati do cíle nepozorováni lidmi z vesnic.

V Holích narazili jsme na ranč a na bráně jeho jmelí, symbol keltských druidů, bylo. Utrhl jsem kousek pro svou paní, abych ji z poutě něco přinesl a tu spatřili jsme „komtesu“ jak mění svou kobylku za mnoho ořů pod kapotou schovaných. Tedy řekli jsme jí, že ona za to může, že zbloudili jsme a o Hroších poutnících i putování Hrocha jsme jí vyprávěli. Možná na Hroší stránky zavitá a přes ně i k této reportáži a svou fotografii uzří. Ve vesnici Hole jsme se dozvěděli, že i zde byla hospoda dříve, a že v ní mladý Zápotocký na harmoniku hrál, jako i v Zákolanech, kde má dokonce v hospodě pamětní desku. Šli jsme dál a Budeč jsme spatřili i zaradovali jsme se. DP se radovat přestal když zjistil, že ač jsme na úrovni výškové Budče, musíme se spustit do údolí a to samé zase vystoupati. Toto se nám nakonec povedlo a cestu nejhorší příkrou jsme zvolili. Náčelníkovi, nevím zase proč, to začalo připomínat výstup na Hohen Dachstein (téměř 3000 m vysoký). Zde musím jen poznamenat, případné poznánky Hroších poutníku v diskuzi coby administrátor bez milosti smažu, bude-li obsahovat hrubé, vulgární a urážlivé výroky!

Před Budčí jsem poslal SMS Evikovi, že do Zákolan míříme a zde budeme hledat památnou hospodu, kde pan president na harmoniku hrával. Evik, totiž minulou etapu nedokončila a právě v Zákolanech musela pouť přerušit. Z Budče jsme pomalu sestupovali a DP se stále chtěl rozhlížet, tvrdíc že přes cestu jsou koleje a že tu jezdí tramvaj. Pak však od Evika SMS přišla s upřesněním polohy občerstvovny i sdělením, že pivo Gambrinus je jako křen. Všichni ožili, na tranvaj se už nečekalo a do restaurace jsme vpadli asi tak do minuty.

Zde usedli jsme k Evikovi a poručili si tři „kousky“ a všimli jsme si, že sedíme u stolu kde v čele A. Zápotocký s harmonikou sedával, na pivo si vydělával a stávky plánoval. Na místě, nad kterým pamětní cedule visela, seděl zprvu nemluvný pán, o kterém jsem si myslel, že je zřejmě potomkem presidentovým a na místo toto má dědický nárok. Pak jsem odměnil Ewika plackou Hrošího poutníka, neboť ač etapu minule nedokončila, srdcem dávno již Hroším poutníkem je. Tu pán onem promluvil a o naše počínání projevil zájem. I popovídali jsme o cestě, Hroších poutnících i o Hrochovi, ukázali jsme mu knížku první, podle které se pouť koná a na papírek mu napsali adresu na stránky Hrochovi i mé. Pak jsme ho vyfotili i sebe a vyrazili dál.

Půjčil jsem Ewikovi své hůlky, což mělo za následek ten, že byla okamžitě v čele výpravy a proháněla nás. Když jsem jí chtěl vyfotit, byla kolikrát tak rychlá, že mi málem unikla ze záběru. Podél cest byly plastové pytle s odpadky, které nejaké Dobré duše vysbíraly. Udivilo nás, jak blízko pytle vedle sebe ležely, což vlastně ukazovalo na to kolik „bordelu“ lidé z aut vyházeli. Třeba se to jednou taky zmení. Pak jsme šli i kolem vyvrácených stromů (následky to vichřice), kde na každém asi tak třetím byla ceduje zakazující težbu dřeva. Zřejmě proto, že kdyby se při tom někdo zranil, mohl by obec žalovat.

Když jsem spatřil ceduli „Žižice 3 km“, zaradovali jsme se všichni a já poslal SMS Petře, aby pro nás přijela. Ceduli se stejnou vzdáleností jsme pak viděli ještě dvakrát … ale do Žižic jsme dorazili. Byli jsme občerstveni, získali jsme razítka závěřečná i dárky od Poutníka Hrocha. Pak jsme povídali s Jardou Švédou, oficielním šířítelem Hroších knížek a když pro nás Petra přijela, nechtěl nás vůbec pustit domů a vyzvídal jak to je s Kačenkou. Tedy jsme ho odkazali na Hrocha, že on mu vše vysvětlí :-).

Doma jsme popili dvě lahvičky červeného francouzského Bordeaux AOC a schodli jsme se na tom že ročník 2005 nám chutné více než 2006. Pojedli jsme polévku „držkovou“ z hlívy ustřičné i trochu indického kičrí a pak jsme museli debatu ukončit a Hroší poutníci se vydali do svých domovů …

Zbultran