Zbultran

V neděli ráno jsme rychle naházeli věci do auta a vyrazili směrem na Březnici. Tam by mělo podle našich informací být kočovné divadlo poutníka Hrocha.

To naházení věcí do auta, to se snadno řekne, ale hůře udělá. Čím máte totiž větší auto, tím se do něj více vejde a tak těch věcí bylo požehnaně. Zajímavé ale je, že ať máte jakkoliv velké auto, vždy je nakonec malé :-).

Když jsme dorazili do Blatné, děda P. hlásil, že už jsou v Drahenicích. Vyrazili jsme jim tedy v ústrety a v lese kousek od Drahenic, jsme se k nim připojili, no vlastně jen já. Petra musela řídit a Rora byla líná jít pěšky.

Na přivítanou jsem otevřel krabici Chardonay (je to sice krabicák za 50,– , ale víno skvělé). Do batohu jsem přihodil další láhev červeného vína. Ona lahev a pak ještě další byly dárky od účastníků Školy staré hudby v Prachaticích. Já tam totiž přivezl bedýnku francouzských vín a pak začali všichni nosit a ani jsme to nestačili vypít. Inu vypilo to kočovné divadlo. Po nějakém čase jsme dorazili do obce Hostišovice. Hroch se zastavil před jedněmi vraty, aby si oddychl, ale najednou se spustil tak zuřivý štěkot, že jsem musel přes vrata nahlédnout dovnitř – video. Pak jsme zase popojeli a u hráze místního rybnika pojedli, co nám Petra rozdala. Mňam. Pak přijel Sorón, po kterém se už Hroch pěknou dobu scháněl a přivezl z Březnice Evíka a Blanku. Ty tu opravdu nikdo nečekal. Mě Evík psala, že v sobotu jede s vnukem na Kokořín a tak jsem byl notně překvapen. A protože jsme právě dopíjeli Merlot ze zemí bývalého Rakousko-Uherského mocnářství, otevřel jsem další Merlot z Moldávie, který jsem dostal od Margity. Byl také dobrý.

A pokračovalo se. Kobylka kupodivu byla poslušná a ani nám tak s vozem neujížděla. Začalo drobně pršet a nám to nevadilo a bylo nám všem moc hezky a to tak, že děda P. začal dokonce spontáně objímat stromy. Projeli jsme obcí Paštiky a já se tam stavil za kamarádkou Janou s Vláďou. Zval jsem jí na divadlo usilovně, ale netvářila se na to příliž, že prý moc práce má. Byl jsem smutný. (Ale ne dlouho, večer přišli.)

S cedulí označující začátek Blatné se déšť rozpršel vydatněji, ale to nám nezkalilo radost ze setkání s Richardem. Pak dostal Petr nápad navštívit baronku z Hohenlohe na hradě. Je to prý už postarší dáma, ale strašně fajn. Vnikli jsme tedy do hradu do pokladny a paní baronky se domáhali. Promoklí na kůži a někteří dokonce v šaškovských kostýmech jsme však nebudili velkou důvěru. Ach, jak těžký je úděl komediantů! Zvláště těch potulných. Knížku tedy Hroch předal v pokladně a šašek Richard zatroubil na nádvoří úděsně. Myslel, že paní baronka vykoukne z okénka, avšak tím disharmonickým zvukem by ji spíše odehnal. Naštěstí pán v nedaleké hospodě, vyšel na zápraží a svou trubkou nám předvedl, jak troubiti třeba jest. Říkali jsme si s Richardem: „To se mu to troubí, když má pozoun a může tak tón ovlivnit mechanicky.“ Přinesli jsme mu tedy naší trubku polnici a pán vydal více tónů i z ní. Kdo umí, ten umí … a my čuměli.

Na place vyhrazeném k produkci jsme vybrali místo, kde by se teoreticky dalo hrát, kdyby přišli lidé a protože jsme měli ještě hodinu do začátku, zašli jsme do blízké hospody s úplnou vietnamskou obsluhou. Na jídelníčku byl „smažák“, ale neudělali nám ho, neboť už nechtěli rozpalovat olej a tedy jsme pojedli „nudléé“. Richard, náhle se vytasil s plným pekáčem meruňkového koláče, který napekla jeho žínka Irena. Koláč byl skvostný a já tímto za všechny Ireně moc děkuji.

Počasí se ukázalo jako milosrdné a sluníčko vykouklo. Petr se sešel se zbytkem Hladové Mašiny. S tímto hudebním tělesem to bylo tak. Když se plánovalo kočovné divadlo, oslovil Hroch divadlo Hlad. Lucka s Kubou se pak s poutníkem Hrochem sešli v pizzerii a když se Lucka dozvěděla, že naprosto všechno bude improvizace a nic, že není naplánované, přislíbila sice účast, ale ne s přílišným nadšením. Lucka je totiž perfekcionářka a tak naprosto chápu její obavy o zdar podniku. Nakonec ale přijeli a bylo to fajn. Možná že teď když už ví, do čeho by „lezla“, by přejeli znovu. (No vlastně ještě mají 14 dní čas.) Hladová Mašina tedy zahájila svými autorskými písničkami. Zahráli i svojí hitovku – písničku Ježek – video. Oni jí už nechtějí hrát, protože všichni jí pořád chtějí a jim přijde infantilní a nebavi je (už tolik). Ale stejně tak Ginevra už nechce hrát Žoldáka a tak si ho na kočovném divadle musíme hrát sami.

Děti přijali písničky i divadlo nadšeně a pak naházeli do kasičky spoustu kovových mincí. Vše, co se vybere je řádně evidováno a na konci divadla bude rozděleno mezi jednotlivé projekty, které Hroch podporuje. Dětské představení mělo jen jednu drobnou vadu na kráse. Richarde, nezlob se, ale musím tě napráskat. (Richard totiž měl dříve pocit, že ho ve svém deníku stále pomlouvám a nyní tento pocit přestal mít. Na chvíli :-)) Když byla Hladová Mašina v nejlepším, přikradl se Richard k Lucce zezadu s polnicí a zatroubil tak, že ten kdo má hudební sluch musel automaticky omdlít. Lucka neomdlela úplně, na to je moc velký profesionál, jen ohluchla (doufejme, že dočasně) a jedno dítě se rozbrečelo. Však mu, Richardovi LH, taky po představení řádně vyčinila.

Na večerním představení pro dospělé byl dokonce odehrána premiéra, kterou přivezl od Viktora Braunraitera Richard LH. Diváci měli naštěstí ještě v hlavě dobrý dojem z Hladové Mašiny a tak to vydrželi. A pak se šlo do pizzerky na jídlo a odjeli jsme domů. Hrochovi zůstali zase jen jeho nejvěrnější.

Zbultran