Zbultran

V sobotu ráno jsme vyrazili na Pražský Hrad. Původně chtěl jít Hroch inkognito, pak jsem navrhl, že půjdeme v Hroších kostýmech. Nakonec to dopadlo tak, že jsme ssebou vzali i Hroší vozík s dárky.

Měli jsme sraz v Hroším doupěti o půl 12. Vyrazil se mnou i syn neboť jsem mu přečetl, že na vinobraní bude i čerstvá šťáva z hroznů. On totiž nepije nic, co se týká alkoholu. Hroch mi hodil klíče a podle toho, že byl ještě v županu jsem poznal, že se ještě pořádně nevyhrošil ve sprše. Pak dorazil i děda P. a strachoval se, že jde pozdě. Oba jsme měli batůžky, abychom do nich naložili knížky. Nakonec však došlo k rozhodnutí, že vezmeme vozíček. Vyzvedli jsme ho tady z garáže a vzali pro jistotu ssebou i vázací drát, kdyby se nám cestou rozpadla kolečka.

Zbyňa, můj syn, začal být drobně nervózní, protože když jsme dorazili na metro Kobylisy, byl čas takový, že už chtěl mít Hrad prošlý … no vyrazil radši k domovu. Na Klárově jsme vyvezli vozíček po jezdících schodech ven z metra a začali ho tlačit do kopce na Hrad. Musím říci, že Hrochovu pomoc (tlačení vozíku pomocí poutnické hole) jsem uvítal. Děda P. natočil krátké video, které můžete shlédnout. Určitě tuto příležitost využijte, protože vozík už toho moc nevydrží!

Na Hradě už na nás čekal Erik (cyklista na vysokém kole), dnes ovšem bez kola, ale v dobovém. Když viděl, jak jsme s Hrochem schvácení, zapřáhl se do vozíčku a táhl pak celou akci. Byl bez Hanky a tak si to mohl užít, neboť mu nemohla říci, že je šašek. Ono to asi platí obecně, že partnerky si nepřejí, aby jejich muži byli za šašky, s jednou jedinou vyjímkou a to, když z nich ty šašky dělají samy :-).

A už jsme byli foceni a vyrazili hledat to správné vinobraní, které mělo být zadarmo, na rozdíl od toho, kam byl vstup 50,– Kč a před vchodem do zahrad bylo množství nespokojených lidí. Cestou jsem nabizel knížky a lidé si je brali a děti z toho měli radost a my také, protože co je lepší, než dělat dobrou věc (sbírat peníze na dobročinné aktivity) a zárověň dělat radost dětem.

Na nádvoří kousek od kameného obelisku jsme užili nejvíc příhod. Nejprve přišli dva mladí lidé a každý hodil Hrochovi do kasičky 200,– korun. Asi viděli reportáž na Nově. Pak dostali knížky a Hroch jim musel vysvětlovat, že si je musí vzít a třeba je dát někomu na ulici, že tak už to u Hrocha chodí, že každý, kdo přispěje musí něco dostat. Pak přišla Okénko z reikiwebíku a vrhala se na Hrocha, jestli je Zbultran. Bylo to veselé. Děda P. pořád radil jak mám vylepšit strategii v nabízení knížek, ale když jsem mu řekl, ať mi to ukáže, nechtěl. Myslel si, že hodně Japonců by si knížku koupilo. Ale zaznamenali jsme i mezinárodní úspěch a povedlo se nám udat jednu knížku keltskému poutníku z Polska. Je zachycen na fotografii od Erika (mušketýra), který ostatně udělal množství krásných fotek a jsou k vidění v jeho albu.

A pak jsme došli až na vinobraní a všichni chtěli Hroší dárky a bylo hezky a prostě fajn. Kolem páté jsme vyrazili dolů Nerudovou ulicí a zavítali do hostince u Hrocha. Vadilo mi tam, že pivo nemá správnou míru, ale mají tam tak narváno, že si hosté ani nestěžují. Potkali jsme tam pána, kterého partnerka miluje Hrocha (samozřejmě platonicky) a který s náma popil a koupil knížky a posléze i nabízel výlet parníkem. Pak mu Erik nafotil Hrocha a ta jeho družka prý podle toho vyrobí portrét. Uvidíme, chtěl jít s námi i na výlet v neděli, ale nedostavil se na start. Venku nás přepadli Japonky a chtěli se moc fotit (s náma) a mnoho z nás umělo najednou japonsky …

A pak už jsme si to zamířili přes Karlův most, Staroměstské náměstí na Flórenc do metra. Před Bílou labutí přiběhl pán s dcerkou a vhodil do pokladničky stovku. Dostal dětskou knížku a pastelky a Erik (cyklo) nám pak prozradil, že ten pán jel autem, viděl nás na přechodu a zaparkoval a vyběhl, aby mohl přispět. Bylo to velmi milé (samozřejmě že nejvíc Hrochovi).

Zbultran