Zbultran

Hrocha pozvali na trh do Vlašimi. Byl tam před dvěma lety s Peťulkou a prý tam byli na ně moc hodní a rvali jim knížku (tehdá byla jen ta první) z rukou.

Měla jet i Peťulka, náhradou za minulý týden, kdy Hroch nemohl na Křivoklát kvůli nemoci. Tak jsem se těšil, že těch rozdaných knížek bude spousta. Když jsme je ráno nakládali do auta, řekl jsem Hrochovi, ať ještě přidá, když jede Peťulka. To, že půjdou na dračku a byla by to ostuda, kdyby náhodou došly.

Pak Hroch nemohl nastartovat a tak jsem volal tátovi, od kterého jsme si půjčovali při podobné příležitosti kabely už jednou. Mamka ho tedy nzbudila a on se začal vypravovat, protože kabely měl venku v autě, a mezitím si Hroch domluvil pomoc jinde. Tedy jsem volal zpět, že kabely už nepotřebuju. No snad nebyl táta naštvanej moc.

O startování a baterce toho píše ve svém deníčku Hroch, tak začnu až potom, co jsme se dozvěděli, že Peťulka nejede a auto už bylo nastartováno. Bylo hezky, svítilo sluníčko a nefoukal vítr. To bezvětří je pro mě důležité protože mám strach z návratu obrny lícního nervu a ta historická kápě, co si jí půjčuju od syna, před větrem příliž nechrání (jo tu nemoc jsem měl právě jen z pouhého ofouknotí a má prý tendenci se vracet).

Měl jsem na sobě nové gotické škorně od sedláře Matesa. Když jsem je ráno obouval a nechával šněrovat od své ženy Petry (já totiž už na zkoužce u Matesa přerval kožený řemínek, který je tam místo kaniček), poslal Hroch SMS, že zaspal a start se odkládá o půlhodinu. Boty jsem odmítl rozšněrovávat a zouvat, jen jsem zjistil, že pravá mě trochu tlačí na nártu, přestože na zkoužce netlačila vůbec. No musím se Matesa zeptat na Podzimní Larsově burze v divadle CASA GELMI v Korunní, kde by měl být, jestli se s tím dá něco dělat.

Ve Vlašimi jsme potkali mnoho Hroších poutníků. Byli tu oba Erici i s hezčími doplňky Věrkou a Hankou (Věrka měla ssebou pytel plyšáků a Hanka syna Roberta) a Soron se synem. Zamířili jsme na sluníčko a tam se dalo vydržet. Dopoledne chodilo více lidí. V poledne odešli na oběd a po něm už jich přišlo mnohem méně. Přesto však si lidé knížky brali a to tam byli i někteří, kteří putování Hrocha neznali. V paměti mi zůstali dvě scénky:

V první tatínek, už v duchu rozhodnutý, že 4. knížku koupí své dceři se jí ptal jestli to bude číst a vybarvovat obrazky. Ona však zavrtěla hlavou, že jako né. Vtom se velmi nadšeně ozval její menší bratr: „Já jo, já budu vybarvovat!“. A knížku tedy dostal nakonec on.

A druhém případě koupil knížku tatínek s asi dvouletou holčičkou a ona hned začala do knížky pastelkou „písat“. No viděl jsem ho ještě několikrát, jak sedí na bobku a drží knížku a dcerka do ní maluje.

A vlastně si vzpomínám i na paní, která prodávala malovaná trička a dala se do řeči s Hrochem. Pak si koupila dětskou knížku a když si uvědomila, že by to mohl být vhodný dárek, vzala ještě dvě.

Vlastně, co udaná knížka, to jiný příběh (třeba paní s holčičkou, kterou adoptovali), ale to sem všechno napsat nemůžu, vždyť jen těch dětských knížek získalo nového majitele 32.

Po obědě jsme pořád čekali, kdy začnou chodit lidé po sobotní baště, a ono nic. Naštěstí občas vyrazili rodiče na vycházku s dětmi, potencoinální to majitelé čtvrté dětské knížky. A navíc nám k tomu na pódiu hráli hudebníci. Stáli jsme k nim sice převážně zády kvůli sluníčku, ale když končili, zatleskali jsme.

Domů jsme vyrazili skoro o hodinu dříve, protože většina stánkařů už zabalila a po zastávce v opravně, kde Hrochovi vyměnili baterii v autě, jsme dorazili k Evikovi do Neláče (= Nelahozeves). Pohostila nás buchtou a nakonec u ní zůstalo 30 ks knížek.

Abych nezapomněl, povídali jsme i pro Benešovský denník – tady je jejich video.

Zbultran