Zbultran

Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli mám tuhle reportáž vůbec psát. Vždy se snažím být aktuální a teď jsem opravdu nestíhal.

Poutník Hroch už svoje reportáže dávno zveřejnil ve svém deníčku. Ale přece jsem se nakonec odhodlal a protože se obě cesty tak lišily, udělám o nich reportáž společnou.

První akce se konala v Jičíně – byl to Jičín Město pohádek. Už jsme tu několikrát byli a přijali nás tu vždy vlídně. Proto jsme vyrazili, i když se nám to příliš nehodilo kvůli jiným akcím. Zpočátku vše probíhalo jako vždy. Pustili nás přes závory, nahlásili jsme se pořadatelům a začali jsme jezdit kolem náměstí s vozíčkem, plným Hroších dárků. Pak ale Hrocha zastavil městský policista, že vybírat žádné peníze na charitu se v Jičíně nesmí.

„Ale vždyť nás sem pozvali pořadatelé.“ „Vybírání peněz je zakázáno vyhláškou leda byste měli povolení. Když jedete do cizího města, máte se předem seznámit s vyhláškama.“ „Počítali jsme s tím, že tu vyhlášku znají pořadatelé.“ „Máte naopak předpokládat, že pořadatelé vyhlášku neznají a sami se s ní máte seznámit. A můžu vám dát pokutu 50.000,–!“

Tak to pokračovalo dál a dál, přejeli jsme s vozíčkem k jičínské bráně a tam byl Hroch ponechán jako rukojmí a já šel domlouvat k pořadatelům jak situaci vyřešit. Paní u které jsme se ráno hlásili nebyla k zastižení a nepamatovali jsme si ani její jméno. Hlavní pořadatelka se mě nakonec zbavila a poslala se mnou k bráně dívčinu, že to zařídí. Nakonec Hroch našel s velitelem MP řešení, koupíme si stánek. Jenže stánky došly. „Ale my máme vozíček, nepotřebujeme stánek, jen povolení.“ „Dobře, tak za 150,– Kč, ale nesmíte s ním (vozíčkem jezdit.“ Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na pohádku o Rumcajsovi, jak mu zavřeli ševcovský krámek pro urážku starostenské nohy. Hrochovi to zase připomínalo „Hlavu 22“.

A tak jsme zaparkovali vozíček naproti pódiu vedle stánku naší známe Jany, výrobkyně skleněných šperků. Nakonec nás zachránilo tu, že Hroch měl ssebou dřevěnou stoličku, protože, kdo má židli, ten bydlí? … kdepak, ten má stánek.

A pak už to šlo jako vždy, chodili k nám lidé a brali si dárky nebo se jen ptali o co jde. V šest začal zpívat P. Nagy se skupinou Indigo a my řvali s ním Aj tak sme stále frajeri …

Další sobotu jsme razili na Svatou Horu u Příbrami. Tady pořádá skupina Ginevra benefiční akci ve prospěch Svaté Hory a Dětské léčebny v Bukovanech. Hroch vyhlásil, že dá ze svého stejnou částku, kterou dnes lidé vymění za dárky Putování Hrocha a to také dodržel. Je nám tu prima, lidé más rádi vidí, městská policie nás nezatýká, naopak příslušníci i příslušnice se na nás hezky usmívají. Všechno je výborně organizačně zvládnuté. Vstup na celodenní program je jen 50,– Kč (v Jičíně 150,–). Burčák, co se tu prodává, je opravdu burčák … a tak toho s dědou P. využijeme a každý vypijeme jednu PETku. Pak nastupuje polská skupina Sasiedzi – vokálně instrumentální folková kapela, která svou hudební inspiraci čerpá z Bretaně, Irska a Skotska, ale i ze staré francouzské hudby a polského folklóru. Jsem nadšen a jdu si po vystoupení s dědou P. koupit CD. Mluvím plyně polsky (to ten vypitý burčák) a děda P. dělá, že mě nezná :-).

Odpoledne získáváme stánek po odchozích lidech z Bukovanské léčebny a děda P. si do něj uschovává svůj baťoh. Pak hrajou Strašlivá podívaná, po nich Ginevra. Jedna jejich písnička je dokonce zpívaná v mezinárodním obsazení spolu s Sasiedzy – video. A pak už nebylo vidět a rozhodli jsme se vynechat Asonanci, protože Hroch měl druhý den školu a vyrazili jsme k domovu. Na dálnici si děda P. vzpomněl na baťoh ve stánku a museli jsme se pro něj vrátit. Hroch zuřil až vytrhl řadicí páku, naštěstí šla nasadit zpátky. Byl tak krásně vzteklý, až to bylo veselé. Pak se ale vybouřil a dědu odvezl domů až před dům. Tady píchnul kolo, ale na to přišel až druhý den v garáži.

Zbultran