Zbultran

Vyspali jsme se dobře a vyrazili jsme směrem ke Starému městu s plánem vyrazit nejdříve na Chrámovou horu, kam prý pouštějí jen dopoledne. Cestou jsme poprvé viděli košer McDonald, který se od obyčejného liší modrou podkladovou barvou loga. Narazili jsme na hlavní ulici, kde jezdí moderní tramvaj, linka č. 1, kterou podle bezpečnostních expertů MZV nemáme jezdit, protože jí Palestinci rádi kamenují a občas v náklaďácích najíždějí do lidí na zastávce. Nic takového nás díky Bohu nepotkalo.

Šli jsme kolem náměstíčka se spoustou upevněných kol s lucernami. Zřejmě si můžeš v noci zasportovat a posvítit zároveň. Vedle je polštářové náměstíčko. Je tu spousta polštářů a podušek, vyrobených ale z betonu, což se pozná až zblízka. Je to na památku lidí, kteří na podobných ale pravých polštářích vyhlíželi svého syna, až se vrátí z války. Napřišel …

Prošli jsme bránou okolo sochy lva, symbolu Jeruzaléma a vidíme hradby Starého města. Vcházíme Novou branou (New Gate) do křesťanské čtvrti a míříme k bráně Jaffské, odtud přímo k Západní zdi (Zdi nářků). Uličky Starého města jsou úzké a mnohdy zastřešené, což jak později zjišťujeme znesnadňuje orientaci. Elektroinstalace mi připomíná Indii. Narazíme na mačkače ovocných šťáv a necháme si vymačkat obrovské granátové jablko. Prodavač si počítá za 3dcl 12,– šekelů (NIS). V době pobytu byl kurs 1 NIS za 6,50 Kč. Šťáva je výborná a v každém pohárku trochu jiná, podle stupně zralosti ovoce. Projdeme bezpečnostní kontrolou, to znamená sundat baťoh a bundu a poslat to rentgenem a sám projít rámem. Zvykáme si na to, je to pro naše bezpečí. Jsme na prostranství před Západní zdí. Vlevo mohou ke zdi vstupovat muži, vpravo je část vyhrazená ženám. Je to jako v synagoze. V průvodci psali, že ke zdi můžete jít jen bosky, ale není tomu tak. Prohlédneme si i část vlevo, zastřešenou, dotkneme se zdi a načerpáme energii.

Na chrámovou horu se chodí takovým tubusem (mostem z prken). Jdeme se postavit do řady, ale zjišťujeme, že dopolední vstup jsme propásli. Odpoledne je otevřeno 12:30 – 13:30. Vyjdeme tedy Dung Gate (Hnojná brána) a dáme se dolů směrem k Olivetské hoře. Sejdeme dolů k tzv. hrobkám proroků a prohlédneme si je. Zamíříme nahoru a stavíme se na veřejném záchodku, kde i doplníme vodu z pítek. Voda z vodovodu je v Jerusalémě pitná a chutná. Když jsem se na to ptal pana domácího, nejdříve vůbec nechápal, na co se vlastně ptám.

Tady si neodpustím malou vsuvku. Někdo někdy řekl, že kulturu národa nejlépe poznáš na veřejných záchodcích. V židovské části Izraele, kterou jsem navštívil, jsou záchodky čisté, je tam papír a jsou zdarma. V muslimské jsou placené a špinavé. Když né jinde, tak v této oblasti bychom si od židů měli vzít příklad. Nic není samozřejmě zadarmo, ale je to dobré využití vybraných daní, protože na záchod přece chodí každý a když je to zdarma, odpadá znečišťování veřejných prostranství těmi, co platit nemohou či nechtějí. A pro turisty je to příjemný dárek.

Vystoupáme po schodech k bazilice Utrpení (kostel Smrtelné úzkosti Páně), na jejíž výstavbu se sešly prostředky z celého světa, a která je často zvána kostel Všech národů. Je postavena na místě původně byzantského, později křižáckého kostela, nad skálou, na níž podle tradice Kristus ronil krvavé slzy. (Kostel spravují františkáni.)

Již cestou jsme viděli olivové zahrady a já si řekl, že takhle asi vypadá zahrada Getsemanská. Když už tu jsme podíváme se do baziliky. Vstup je přes zahradu a ona je to Getsemanská zahrada. V průvodci píši, že to není ta část, kde Jidáš zradil Ježíše, ta je prý přes ulici vedoucí nahoru na Olivovou horu. Jak to jen v tom průvodci mohou vědět? Byli snad u toho?

Ještě se podíváme do ve skále zahloubeného pravoslavného kostela, který skrývá prázdný hrob Panny Marie. Podle tradice ortodoxní církve je zahrada místem, kde apoštolové pohřbili Ježíšovu matku Marii a ta byla odtud vzata na nebesa. Kostel je vyhloubený do skály, má podobu kříže, část stavby pochází z křižáckého období. Při vstupu upozorňoval jeden žid hebrejsky Jirku, že si má sundat jarmulku (v apartmánu, kde jsme bydleli byly 2 k dispozici a tak si je Jirka s Ivošem vypůjčili). Když nerozumněl, ptal se ho zda je z Turecka :-). Hned vedle je vstup do Getsemanské jeskyně, z níž údajně vyšel Kristus vstříc žoldnéřům po Jidášově zradě.

Musíme pospíchat zpět ke vstupu na Chrámovou horu. Je horko, vždyť bylo poledne. Kolem fronty procházejí židé s baldachýny pod nimiž jsou mladí židovští chlapci, chystající se slavit Bar micva u Zdi nářků. Dospělí zpívají a tleskají. Zpívám a tleskám s nimi. Vpouštějí nás do domečku, kde probíhá kontrola a pohovor. Na chrámovou horu nesmí přijít žádný náboženský symbol, muslimové by se hněvali. Židé tam z nařízení vrchního rabína nesmí vůbec. Procházíme krytým prkenným mostem kolem plastových štítů připravených pro případné nepokoje. Nahoře je Petra upozozněná, že šátek nemá mít přes hlavu ale přes ramena. Jdeme kolem muslimských žen sedících před mešitou ve stínu. Cítím tu napětí, nenávist, nesnášenlivost, pocit pokoření, že nás tu musí strpět. Jirka nic takového necítí, jen snad drobné neporozumění. Proběhneme to rychle, naděláme fotky. Máme na to jen hodinu. Nechci být vyhazován.

Projdeme branou do muslinské části Starého města a hledáme Via Dolorózu. Tu najdeme, ale různě se klikatí a tak jí opět ztrácíme. Dotěrný muslim se nám snaží dělat průvodce za 100 šekelů. Nechceme ho a snažíme se ho setřást. Podle Jirkova průvodce najdeme Lví bránu (Lion Gate) poblíž které je 1. zastavení Křížové cesty. Tu jsme pak prošli celou. Někde jsme narazili na zavřené dveře, jinde jsme navštívili i památku, co není součástí, třeba Barabášovo vězení. Cestou jsme potkali arabskou kavárnu, tedy jsem nabízel kávařům (já kafe nepiju), zda si nedají pravou arabskou kávu. Jirka nás rozveselil odpovědí: „Nebudu si kazit Jihlavanku kardamonem.“ Skončili jsme u chrámu Božího hrobu. Tady byly Boží hroby asi 3, Ivoše to rozčilovalo, protože to je nelogické. Mně to nevadilo, protože chápu, že každá církev tam chce mít ten svůj pravý. Energií to bylo celé nabité, nejvíc mi to přišlo při vstupu, kde byla deska z růžového mramoru. Byl tam i chrám uvnitř chrámu, na vstup dovnitř byla fronta, ale postupovala docela rychle. I na takovýchto svatých místech se našel člověk co předbíhal a docela hrubě a nevybíravě se procpával. Mě to nerozčílilo, třeba se bál, že mu uteče výprava. My spěchali jen proto, aby na nás kluci venku moc dlouho nečekali. Plánoval jsem si, že bych se druhý den u Božího hrobu ještě stavil, ale nevyšlo to. Ostatně, plánovat se v Izraeli moc nedá, nestihl jsem toho víc. Asi to tak má být, aby měl člověk důvod se do Svatého města vrátit.

Mezitím se setmělo a my se vraceli do apartmánu. V křesťanské čtvrti jsme narazili na krámek, kde měli sedmičku izraelského vína za 50,– NIS. Chvilku jsem se rozmýšlel a pak jsem koupil 2 flašky (kluci měli podobný nápad a tak nás doma čekaly další 2 lahve). Cestou jsem si dal již ten den druhý faláfel a pochutnal jsem si. Večer jsme popíjeli a Petra na Jirku vychrlila najednou asi 5 otázek ohledně víry, čímž ho poněkud zaskočila. Spát jsme šli poměrně pozdě …

Přechod na další den.

Zbultran