Zbultran

Ráno opouštíme náš apartmán a naskládáme se do auta. Pro tři chlapy je na zadním sedadle málo místa. Jirka sedí uprostřed, určili jsme, že je nejmenší a bude nejméně vadit Ivošovi v zrcátku. Projedeme kolem Starého města a vydáme se na východ po pěkné silnici číslo 1. Nikde žádná závora ani kontrola. Odbočujeme doleva u ukazatele na Vádí Kelt (Quelt). Projíždíme otevřenou závoru a najednou se silnice rozděluje na dvě. Vlevo vidíme autobus s turisty a tak jedeme tam. Silnice končí a tak si jdeme prohlédnout nádherný výhled do údolí tedy vádí (vyschlé koryto řeky).

Přichází k nám arab a tvrdí, že je beduín. Nabízí ke koupi opasky a korále. Petře se líbí kamenné korále a mě opasek s nápisem Jerusalém. Má být z velbloudí kůže. Beduín tvrdí, že má 2 ženy a 8 dětí. Na obzoru nám ukazuje bílý dům kde s nima bydlí. Pak ukazuje Jericho. Ptám se, jak to tu je bezpečné a proč ti turisté z autobusu mají ve předu 2 vojáky a vzadu jednoho. Vysvětluje nám, že to jsou Izraelci a že on se o politiku nestará. Pěšky to je prý ke klášteru Sv. Jiří z Kozibi 4 hodiny. Autem po silnici 5 minut. Nabízí mi jednu svou ženu výměnou za Petru, je to šprýmař. Nakonec od něj korále a opasek koupíme za 100,– NIS. Snaží se prodat i ostatním, ale vysvětluji mu, že děda P. je hodně chudý důchodce, Jirka, že je hrnčíř a řemeslo mu moc nevydělá. Ivošek dělá, že neumí anglicky a Petra se ho pořád ptá na anglická slovíčka.

Vrátíme se na rozbočku a pokračujeme dále až se na kopečku vlevo ukáže velký kříž a u něj arabové se suvenýry. To znamená, že tam bude něco k vidění. A také že ano, je tam výhled na klášter Sv. Jiří. Jméno nese po Sv. Jiří z Kozibi a byl postaven v 5. století po Kr. V mnoha jeskyních zde bydleli poustevníci, kteří se účastnili sobotních a nedělních liturgií. Snažili se nalézt něco z pouští inspirace starých biblických proroků. Klášter byl více či méně opuštěn, když se údolím přehnali Peršané a zmasakrovali 14 mnichů. Křižáci jej částečně obnovili v roce 1179, zásadní rekonstrukce provedla v roce 1901 Řecká ortodoxní církev. Nafotíme si klášter a jdeme k autu.

Arabský kluk nám chce mocí mermo něco prodat, vím že mám v zadní kapse asi 12,– drobných šekelů a tak se ptám kolik stojí bílý šátek (je asi tak v kvalitě šátku na zlomenou ruku), on nechce říct nabídku a ptá se kolik mám. Říkám mu, že mu dám 10 šekelů za dva ty bílé šátky, nechce se mi dát více než 60,– Kč za ten šunt a to se mu nezdá a zkouší různé finty. Dá mi šátek do ruky a nechce ho zpátky, když ho chci položit na zem, vezme si ho. Pak chce vidět kolik mám těch peněz, vezme je a dává mi jen jeden šátek, já trvám na dvou a on mi vrátí šekelíky, ale je jich nějak míň. V ruce mu zůstaly dva. Rozevřu mu dlaň a beru minci. Pak si řeknu, že to má těžké a chci mu ty dva šekely nechat. To ale nechce. Ukrást to ano, ale vzít si almužnu, na to asi je hrdý. Odchází a pokřikuje cosi, nejspíše nadávky.

Vracíme se na jedničku a po ní pokračujeme k Mrtvému moři. Vydáme se na jih po silnici č. 90. Zastavíme se a fotíme Mrtvé moře. Je v oparu a Jordánsko moc vidět není, zato mobil se přepne na Jordánského operátora a tím pádem je rooming ten nejdražší (stejný jako třeba z Venezuely).

Zastavíme v Kumránu, ale nejdeme dále protože se klukům nechce dát 29,– NIS za vstup, aby viděli jeskyňi, kde se našly svitky od Mrtvého moře nebo šetří síly na Ejn Gedi.

Ejn Gedi je odtud kousek. Na cestě přímo u něj je stavební závora a palestinští dopravní policisté pouštějí dopravu kyvadlově (což ale zjistíme až při odjezdu). Ivošek se chtěl nejprve vykoupat v Mrtvém moři, ale pak souhlasí a jdeme do národního parku. U vchodu si doplníme vodu do plastových lahví, zakoupíme vstupenku za tradičních 29,– NIS a jdeme. Kousek od vchodu spatříme prvního damana, malé pouštní zvířátko s krátkým ocasem, které dalo jméno Hispánii a je příbuzné se slonem :-D. Pokračujeme ke kaskádám vodopádů. Je zde mnoho školních výprav. Jeden učitel se ptá odkud jsme. Říkám že z Československa a on na to, že má od nás pistoli. Ptám se zda „čé zet“ a on že „sí zet“. No prostě má pětasedmdesátku a je s ní velmi spokojen. U Davidova vodopádu nafotíme kozorožce samici s mládětem. Chci pokračovat dále a výše k pramenům Ejn Gedi ale ostatní nechtějí. Vydávám se sám.

Stoupám kolem zbytků byzantského akvaduktu (podle cedule), ale nikde ho nevidím. Usadí se tam pak místní mládežníci a pouští si hudbu jako Rora.

Pospíchám, aby na mě moc nečekali. Odbočím na Dodimovu jeskyni a cesta mě zavede nad Davidův vodopád. Je to asi 30 m, ale cesta mi zabrala půlhodinu. Poslední sestup je po skobách zasekaných do skály. Dolů to jde dobře, snad to půjde i nahoru. Jeskyně je plná mládežníků, kteří se veselí. Někteří lezou nad vodopád za provazy ohraničující, kam až se smí. Učitelka je z nich hotová. Ani se jí nedivím. Vracím se zpět. Jsou tu luxusní jezírka, to by byla koupel. Mít tak ssebou modelku, to by se to fotilo. Na schodech natočím damana, jak prchá do skrýše v divoké trávě.

Vracím se k rozcestníku a pokračuji k prameni Ein Gedi. Na kopci jsou základy Chalcholitského (eneolitského) chrámu starého 5 tisíc let. V Izraelském museu jsme viděli s Jirkou nálezy odtud, byly to jakési píšťaly. Dostávám SMS od Petry, že jsem pryč už dlouho. Slibuji, že to otočím. Seběhnu k pramenům Ein Gedi, udělám foto a zahajuji zrychlený sestup. Za půl hodiny jsem u vodopádu, naberu hlínu pro bráchu a vracíme se.

Nasedneme do auta a chceme pokračovat směrem na Masadu. Palestinský policajt nás zastaví a ptá se kam jedeme. Zda na Ejlat, což Ivoš popře. Nedocvaklo nám, že to je náš směr a tak nás chce policajt poslat zpátky, tam ale nemůžeme, potřebujeme pokračovat na jih. Policajt gestikuluje rukou raga, raga. Vysvětluji Ivoškovi, že se má uklidnit a čekat. Ivoška to neuklidňuje, mumlá si něco o hrdinech s pistolí ale uhne a čeká. Obdivuji, ho, že to celé odřídil, orientace v Izraeli je stížená a řidiči nejezdí příliš dle pravidel. Pak se cesta uvolní a my můžeme pokračovat. Zastavíme u hotelu, od kterého vede cesta na pláž k Mrtvému moři. Vydáme se po stopách lidí, kteří tu šli před námi. Překvapíme nudisty na soukromé pláži za hotelem, ale nerozčilují se. Asi nejsme první. Bývalé dno Mrtvého moře se trochu boří a občas je rozryto dvoumetrovými roklinkami vyhloubenými tekoucí vodou. Teprve cestou zpět po příjezdové cestě si přečteme, že chození po blátě je nebezpečné: „Deep mud, dangerous!!“

Pláž je veřejná s plavčíkem a sprchou. Vezmeme si plavky abychom nepohoršovali a hurá do vody. Dno je pokryto vrstvou soli, ale povrch je hladký. Žádná koupací obuv není zapotřebí. Voda úžasně nadnáší. Když se snažíte plavat prsa, vyjedou vám nohy nad vodu a máte tendenci se překotit na záda. U plavčíka pak v pokynech zjistíme, že koupat se smí jen na zádech.

Jirka jde po břehu a napatlá se blátíčkem, z kterého se pak dělá kosmetika Ahava. Moře je v podobném mlžném oparu jako Balaton ve filmu Pupendo. Začíná být chladno a tak se vydáme k autu, nyní již po zpevněné cestě přes hotel. Cestou vidíme jak pláž postupně ustupovala. Mrtvé moře mizí. Naštěstí jsem se dočetl, že Izrael s Jordánskem podepsali dohodu o vybudování potrubí z Rudého moře, které bude v Mrtvém moři udržovat stabilní hladinu.

Pokračujeme autem. Cestou vidím závory, kterými se dá uzavřít silnice a na kterých je napsáno povodeň. Říkám si pro sebe, že je asi už dlouho nepoužili. Začalo pršet. Po pravé ruce jsem zahlédl kopec, který mi připomínal Masadu. Byla to ona, po chvíli jsme dorazili k odbočce a po ní jsme dojeli až k závoře – check pointu. Pustil nás dál a my dorazili k bráně Masada hostelu. Ivoš si s nimi pokecal přes intercom a byli jsme vpuštěni.

Pán na vrátnici nám sdělil, že dnes (11.3. 2015) je den, kdy se mění počasí v celém Izraeli a proto prší a bude nejspíše i zítra. Večeře, že je možná v hostelu ve školní jídelně za 57,– NIS a nebo nám poradí dobrou restauraci v Ejn Bokek. Rozhodli jsme se pro Taj Mahal a přemýšleli jsme o tom, jaké si dáme indické jídlo. Restaurace to byla arabská a vařili výborně, měli lepší humus i faláfel než jinde. Ivošek si zakouřil z nargile jablkový tabák a dal zabafat i Jirkovi. Dělali jsme si z nich srandu, že kouří křížaly. Poté, co jsem našel bankovat a vybral peníze jsme se vrátili na Masadu a chvilku popíjeli červené z Jerusaléma v hale před pokoji. Byl jsem ale nějak unavený a tak jsme šli spát dříve, abychom byli čerství na ranní výstup po Hadí stezce.

Přechod na další den.

Zbultran