Zbultran

Tak dlouho jsme letošní výlet odkládali, až když jsme se nakonec s Hrochem dohodli na termínu, skoro nikdo nemohl. Nejvíc to mrzelo bráchu Ondřeje. Zato Hroch vyrazil s celou rodinou. Mathyas byl hrdina a ušel to celé, zato malý Péťa se nechal skoro celou cestu nést, což poměrně dost vysilovalo Jindru. Rodinu Svobodových zastupovala Ajka. Já byl sám, protože Petru rozbolelo v krku. Navíc se k nám ještě připojila Laďka, která přijela do Srbska a odtud pak vlakem do Zadní Třebaně. Cestou trochu bloudila, ale nakonec k nám přistoupila.

Do Litně jsme dorazili podle plánu v 9:38. Jednou (myslím předminule) jsme včas nevystoupili a tak jsme odjeli až do další zastávky. Proto jsme chtěli vystoupit hned jak to dveře dovolily (za jízdy ani ve stanici nejdou bez odblokování řidiče otevřít). Jenže jsme nebyli v zastávce a jen pan průvodčí přehazoval vyhýbku. Musel nás zahnat zpět do vlaku a ujeli jsme ještě 50 m než jsme mohli vystoupit.

Zamířili jsme do obchůdku na náměstí, kde jsme nakoupili housky pletenky, teplou sekanou a klobásu. Na sekanou se vrhl Péťa a Hroch byl rád, že mu kousek nechal. I klobásu nechtěl Péťa pustit z ruky celou cestu na Mramor a držel jí jak volant. Na nejvyšším bodě Mramoru jsme otevřeli Muškát, co přivezla Laďka. Péťovi byla odebrána klobása a od té doby se nechal nosit – viz video.

Pokračovali jsme na Bacín po nám už známé cestě. U obětní prolákliny jsme obětovali víno, chléb a svíčky. Já poprosil o dobrou úrodu keltského boha Lugha. S Ajkou jsme pokračovali přes vrchol Bacína, ostatní šli okolo. Na vrcholu jsme potkali osamělého radiotelegrafistu, který právě soutěžil a používaje morseovku, hbitě měnil frekvence. Vyfotil jsem ho na svůj foťák i jeho mobil a pokračovali jsme do blízkého lomu Homolák. Nejeli jsme dolů po zadku jako loni (2015) Hroch – video.

Zato do kopce tu jezdily motorky. Do vody jsem vlezl jen já a Jindra a bylo to pro nás osvěžující. Pokračovali jsme po lesní cestě na silnici a po ní jsme se vrátili na zelenou TZ a vyšli v zimě nepříjemný kopec k vodárně Pod Vinnou. Bez sněhu a ledu jsou ty kopce nějaké snesitelnější. V Tobolce jsme se napojili na žlutou TZ a pokračovali přes Kodu, kde je pramen s léčivou vodou, do Srbska. Tady jsme zakončili již tradičně cestu ve vodácké restauraci Hotel U Berounky.

Odkaz na Hrochův deníček je tady. Tady jsou fotky od Ajky.

Fotky jsou zde:

Zbultran