Zbultran

Tak jsme znovu vyrazili na Orlík nad Humpolcem, zřícenínu středověkého hradu, kde se konají každoročně Středověké slavnosti. Hledal jsem starou reportáž, abych sem dal odkaz, ale nenašel jsem nic. Buď neumím hledat nebo jsem o tom nic nepsal.

Cesta po D1 byla hrozná, všude kolony a zácpy. Jezdili jsme po okreskách a když jsme chtěli znovu najet na dálnici, nájezd byl uzavřen. Takže znovu okresky podle navigace, protože v automapě se nějak zmenšili písmenka a nešla přečíst :-). Na hrad vyrazil i poutník Hroch s rodinou, ale dálnice ho odradila a nakonec jel jinam.

Kolem druhé (tedy za 4 hodiny ježdění) jsme byli v obci Rozkoš pod hradem a dávali si oběd s pivem. Pak jsme vyšli do kopečka na hrad, koupili vstupenky a šli hledat kamarády. První jsme našli Laďku a pak už společně jsme našli kameníky. Jarda Fieger nám dal ochutnat plody magnolie, které používá namleté do kávy nebo čaje. Je to strašně zdravé, působí to jako prevence na Alzheimera a můžete si o tom přečíst zde. Namletou magnolii nám dal Jarda ssebou domů, Laďka má na zahrádce strom a příští rok pod něj dá plachtu a magnolii pak sebere.

Poslechli jsme si gotickou hudbu skupiny Elthin, podívali se na představení SHSŠ Rytíři Fortuny a pak jsme si zazpívali společně se skupinou Ars Camerata v hradním sklepení. Vrcholem programu, alespoň pro mě, byla přednáška Mistra tradiční rukodělné výroby Kraje Vysočina Jaroslava Fiegera o kamených sekerách, vrtání a řezání kamene v době kamenné. Ukazoval, jak se dělaly kamené sekery bez otvorů na topůrko. Byly to spíše takové „motyčky“. Kámen byl připevněn provázky vyrobenými z lýka a ne řemínky nebo šlachami, protože ty kdyby se namočily, sekera by vypadla. Když se lidé naučili vrtat kámen, třeba pomocí bezinkového kmínku (vrták), kopaného písku (abrazivo) a vody (chladivo), začali používat sekery více podobné těm současným. Vyprávěl i o vrtáku, který okoukal ze starých egyptských maleb. Je to tyčka (tedy samotný vrták) a v horní části je přívázán pytlík s kameny. Ten když se roztočí, funguje jako setrvačník a dá se tak prý dosáhnout 120 ot/min. Dále předvedl pilu na řezání kamene ze dřeva, kterou děti prořízly centimetrovou rýhu. Ostatně dětí tam bylo plno a činily se, ostřily, řezaly, vrtaly kámen a šlo jim to, protože nebyly vybaveni předsudky nás dospělých, že to nejde, nebo že to bude moc pracné. Snažil jsem se Jardu přesvědčit, aby své články zveřejnil na internetu. Třeba se nechá přemluvit a pak se tu objeví odkaz.

Celý článek ještě nemám, ale oprava nepřesností přímo od Jardy Fiegera je tady:

Abrazivem je drcený křemen (nikoliv kopaný písek), jen ten má ostré hrany schopné vrtání, bezinkový kmínek nefunguje, právě proto jsem vyvíjel nové alternativy v podobě kuželového vrtáku z rohoviny a pro období eneolit atd. z mědi. Voda slouží pravda částečně jako chladivo, ale hlavní účel je ten, že pomáhá vnášet abrazivo pod pracovní část vrtáku a současně odvádí jemný kal, vzniklý při vrtání. To jen tak hodně zjednodušeně. Celé je to složitější proč to funguje, dá se o tom ještě hodně mluvit, ale v podstatě je to otázka fyzikálních zákonů. Právě způsob vrtání bezinkovou tyčkou atd. s informací jak je to obtížné a zdlouhavé( prý až 500 hodin práce) byl popsán v prvních pracích o experimentální archeologii a pak stále citován v dalších pracích až se z toho stal fenomén. Nikoho zřejmě nezajímalo, že výsledky jsou jiné než u arch. nálezů a nebo jim to jinak nešlo a tak se spokojili s tím málem, co se podařilo a měli z toho zajisté velikou radost. Při mém způsobu se čas potřebný k vyvrtání otvoru zkrátil na dobu mezi 1 až 5 hodinou, to podle možností vrtání, kterých mám několik a materiálu sekery. To ale nevadí, protože se vždy musí někde a něčím začít a velice děkuji a klaním se lidem, kteří první přišli s myšlenkou vyzkoušet a porovnat a posunout archeologii z depozitářů a vitrín, na které se nesmělo téměř ani dýchnout natož sáhnout, mezi lidi.

Tedy je odkaz na pár fotek.

Zbultran