Zbultran

Tradiční, letos už pátý ročník Keltování, se konal 30.6.2007 v Lužné u Rakovníka.

Na „keltování“ jsme dorazili pozdě. Na plakátech které jsem získal na Beltine od Vaška Routa byl začátek v 14:00, ale začalo se už ve 12:00. A na všech plakátech vyvčšených v Lužné byl čas 12:00. Nestalo se nic a nebyli jsme sami. Také naší známí keramici Duchkovi přijeli na druhou hodinu neboť na Beltine jsem jim dal také jeden plakát asi ze staré série.

Krásnč jsme se poměli. Děda P. si mě zavolal jako poradce ke koupi lahve medoviny. Měli na výbčr bylinou a mandlovou, vybral jsem tedy samozřejmě mandlovou a děda P. koupil bylinou. Když jsme jí pak koštovali sdělil nám Jirka D., že v ní cítí petržel. Nelenil jsem tedy a spěšil zakoupit mandlovou medovinu pro vylepšení chuti.

Medovinu jsem pil z nádherného „elfského“ pohárku (seladonová glazura), který mi tak nějak padl do ruky, že jsem si ho koupil. Přiznám se, že na Beltine se mi nelíbil. Nejspíše každý zákazník potřebuje určitou „výchovu“ od svého keramika a začne pak na svět nahlížet jinak. Také jsem zakoupil džbánek pro mou ženu Petru, která s námi nemohla, neb pojala drsný plán uklidt Roře pokoj v její nepřítomnosti a poté nám volala, co kde za nepořádky objevila. Džbánek byl Jirkův oblíbený, což jsem nevěděl, když jsem ho kupoval a tak byl Jirka rád, že přišel nakonec k nám.

Ono je to s těmi umělci takové, že když se jim něco hodnč povede, nejradši by se od toho neodloučili nebo to dali kamarádům zadarmo. Jenže pak by zase neměli na živobytí. On Jirka nerad dělá věci „na zakázku“, nejlépe se prý povedou, když ta hlína sama si nějak řekne o tvar a možná i o glazuru. Už to začínám trochu chápat. Vzpomínám při tom na Hrocha, jak jsme si vyprávěli, že i v minulosti měli umělci své mecenáše, kteří je živili a když nechali umělcům volnost, vznikly nejlepší skvosty. Třeba taková doba zase jednou přijde.

K večeru, když už jsem nesměl pít a děda P. s Danielou vydatně ochutnávali medoviny, řka: „Ú, ta je výborná, škoda, že si nedáš.“, přijel kamarád Antonín i se svou přítelkyní Emily. Emily je francouzka a Tonda jí okouzlil tak, že už rok žije u nás v česku, učí v mateřské školce a libí se jí tu. Když Tonda viděl můj „Elfský“ pohár, zakoupili jeden pro maminku Emily. Takže bratříček mého poháru poputuje do Francie k výtvarnici, které včřím, že udělá radost.

Zpčvák kapely Bran je z Bretanč a když asi půl hodiny pořád se zvukařem ladili a zvučili, řekl francouskou včtu: „Ve vlaku bylo hovno a krásná dáma si do něj sedla“ (nebo tak nějak). A protože to bylo francouzky, tak jen on a my, díky Emily, jsme veděli, jaký je sprosťák. Z čehož plyne poučení, že i cizí zemi nikdy nevíš, kdo ti může porozumět.

Zbultran