Zbultran

V úterý 22.5. 2007 o půlnoci jsme se vrátili z Itálie, přesněji z hraničního přechodu Plockenpass, kam jsme doprovodili poutníka Hrocha na jeho cestě směřující pomalu, ale jistě, do říma. Původnč jsem chtěl hned napsat reportáž o cestě, ale nešlo to. Pořád jsem musel myslet na Hrocha, kterého jsem ponechal pouze v Soronově péči. Dá mu vždy napít, i když bude Hroch protestovat, že pil před chvílí? Vystačí Hrochovi peníze na cestu? Bude mít ještě sílu? Dodrží Hroch polední siestu proležet ve stínu, jak to děla každý průměrný Ital, a jak jsme se o tom bavili cestou? Vynosí Soron věci do hotelu, ještě než Hroch dorazí, aniž by čekal na pokyn? Položí večer Soron před Hrocha mléko, aby ho mohl vypít, nebo se ho bude ptát, zda ta jedna krabice, co jí mají ssebou stačí? Mělo vůbec cenu jít s Hrochem kus cesty, když jsem věděl, že ho budu muset stejnč opustit … ? Na některé otázky jsem získal odpovčč z Hrošího deníčku, na jiné se odpovčč pouze domýšlím a doufám, že se splní vždy ta lepší varianta z možných. A teč tedy za použití anestezika (kterým je červený francouzský merlot) se i se zpožděním pustím do psaní:

V úterý ráno, jsme tedy vyrazili s Hrochem z penzionu, snad nejluxusnějšího za celou naší cestu a přitom jen za 25,– eurošů za osobu a noc. Přitom Hroch dostal ubytování úplně zadarno. Chvíli jsme obdivovali automatickou sekačku na zahradě a Hroch litoval, že nemáme stativ a dost času. Kdyby se to natočilo a pak pustilo zrychlenč, bylo by to moc krásné a veselé. Vyrazili jsme tedy přes město nahoru do serpentýn. Hroch nasadil šílené tempo. Přemýšlel jsem proč mi chce utéct. Vím už, že dokáže skrývat své city a chvíli jsem si myslel, že se nechce loučit a raději mne nechá daleko za sebou. Byl to zbčsilý úprk, do kopce jsem neměl šanci Hrocha dostihnout, ale pak se kopec na chvíli obrátil a já ho dostihnul. Vzpomněl jsem si, jak jsem sebe při výstupu na Grossglockner přirovnal k motoru benzinovému a Hrocha k velkoobjemovému dieselu (diesel si to šine kopec nekopec pořád stejnou rychlosti). Na konci tunelu se nakonec rozsvítilo a uzřeli jsme opustěnou celnici. Udělali jsme pár fotek, Hroch si naposledy stáhl fotky z karty mého fotoaparátu, vypili jsme spolu litr výborného 3,5procentního mléka a já nasedl do auta k Petře a vyrazili jsme domů. Žádné velké loučení, chlapi přece nepláčou …

Možná se ptáte, proč Hroch tak spěchal? Podle mapy odhadl cestu na hranici na 8km a bylo to 12km, měl tedy starost, abychom vyrazili domů včas … a vůbec při tom nemyslel na sebe ani na to kolik má ještě kilometrů před sebou. Takový už je prostě poutník Hroch.

Ostatně kapitola sama pro sebe je Hrochův odhad kilometrů. Trasy měřil na mapč tak, že si na mapč obměřil vzdálenost podle vzdálenostimezi palcem a ukazovákem (10cm) a to pak přepočetl podle měřítka na mapč. Při tomto hrubém odhadu však nebral příliž v uvahu různé serpentýny či nerovnosti terénu. Pak se snadno stávalo, že trasa 30tikilometrová se podle kilometrovníku na směrovce na silnici změnila na 40tikilometrovou. Proto je pro každého, kdo čte údaje v „hroším“ deníčku důležité, aby pochopil, že kilometry zde uvedené jsou tzv. „hroší“, to znamená, že skutečná vzdálenost je vždy delší. Ve světle tohoto odhalení je třeba brát s rezervou i celkový odhad Hrochovy pouti do Vatikánu. Určitč to nebude 1450km, ale mnohem více.

Zbultran