Zbultran

17.5.2007 ráno zase začalo pršet, takže z penzionu se nám moc nechtělo. Nastěstí pak přišla paní domácí a vyhnala nás pod průhlednou záminkou, že před penzionem čekají další adepti na ubytování. Žádné jsme nezahlédli, ale třeba je to takový místní koloryt :-). No možná to bylo způsobeno tím, že když nám paní po snídani předložila účet, Soron nepočkal s předáním pamětního hornohradského tolaru až po zaplacení a paní přistrčil měšec se slovy: „Mince pro stěstí.“ Paní vytáhla hrst tolarů, a poté značnč pobledla marnč hledajíc nějaká eura. Nechtěli jsme ji mít na svědomí a ukázali jí papírové bankovky, po čemž znatelně pookřála.

Cestou jsme překonali naše první sedlo Pass Lueg (553 m nm) i prošli první tunel. V tunelu nás předjel skůtr a bylo to jako kdyby to byla tlupa Harlejů (takovej to byl ve spolupráci s ozvčnou randál). Spatřili jsme i nádherný hrad Hohenwerfen na který jsme ovšem nemohli neboť cesta, před námi byla ještě dlouhá. Ani jsem moc neprotestoval, vždyť to byl jen středověk a možná že na místě hradu před jeho výstavbou nebylo ani keltské opidum.

Před St. Johanem nám Soron poradil cestu po hlavní ulici, což bylo sice kratší než přes městečko, zato však mnohem nebezpečnější, protože provoz byl hustý, pršelo a od svodidel ke krajní bílé čáře tak 20cm. Mnozí řidiči si o nás jistě pomyslili něco ošklivého a já byl strašně naštvanej neboť jsem věděl, že mají naprostou pravdu. No, přežili jsme a já si sám nadával, jak je to hloupé přidělávat Pánubohu práci s takovýma nezodpovědnýma individuama, jako jsme byli my.

Spali jsme v penzionu „U řízku“, tak jsem alespoň penzion překřtil podle slova schnitzell va vývěsním štítč. Na Soronovo naléhání jsme ještě sešli dolů do lokálu „pracovat na slevč“. Na slevč se pracuje takto: udělá se útrata za nejméně 20 Euro, potom pošle Hroch Sorona s knihou, aby do ní majitel zapsal nejaký vzkaz či povzbuzení pro poutníka. Soron se nejdříve chvíli vzpouzí, několikrát nechá majitele projík kolem stolu a nakonec, když je majitel někde vzdálen (např. v kuchyni), zavolá si ho a řekne mu: „Tohle je wadrbůk, něco tady napsat poutníkovi.“ Hrochovi se začíná škubat koutek od úst ale nepromluví ani když oslovaný majitel penzionu odpoví: „Was?“ Poté jsem i já nebo Petra donucen promluvit: „Something šreiben“ a je vyhráno a jde se domů. Jen tak přemýšlím, jak to teč asi probíhá v Itálii.

Já si dal, čtvrtku veltlínského za cenu celé lahve Pálavy výbčr z bobulí ročník 2005 ze Znovína a vzpomínal a dědu P. a pana M., kteří museli jet na ochutnávku vín po Znojemských vinicích tentokráte bez nás.

Zbultran