Zbultran

V sobotu ráno po vydatné snídani a společné fotografii s majitelkou penzionu jsme vyrazili vzhůru na Grossglokner. Tedy Hroch vyrazil a já až chvíli po nčm, neboť jsem se fotil v pantoflích a musel jsem se přezout. Měli jsme stěstí, že většinu dopoledne jsme šlapali ve stínu. Vyfotil jsem Hrocha u značky zatáčky dalších 23km a on mne u značky s kamzíkem.

Kousek před branou, kde se vybírá mýtné jsme spatřili zubry a v bránč samé jsme se radovali, že to máme zadarmo. Pěšky chodí tuto trasu opravdu asi jen málokdo, více už je cyklistů. Za branou jsme se fotily a Soron natáčel na kameru. Hroch sehrál nádhernou hysterickou scénku, jak se nevyzná v mapč a neví kam má jít a nakonec mapu zahazuje. Doufám, že to Soron nahrál celé a ne jako později, kdy přestávat točit v půlce akce a na dotaz Hrocha: „A co pointa?“ bezelstně odpověděl: „Já jí slyšel.“

Pak jsme šlapali a šlapali, pak si Hroch vzpomněl, že bych mohl fotit výškové cedule a že pak z toho udělá koláž. Nápad to byl dobrý, akorát cedule byly vždy (většinou) na té druhé stranč než jsme šli a já musel přecházet poměrně frekventovanou vozovku na které se řítily motorky a pár šílenců na kolech se snažilo při cestě dolů předjíždět auta. Takže to mělo za následek, že jsem se vždy zdržel a Hroch získal náskok, který jsem se snažil vždy do další cedule dohnat. Když už jsem začal o tčch motorkách, tak jich tu jezdilo strašně moc a děsně smrděly. Zajímavé je, že auta cítit nebyla.

Cestou jsme potkali cyklistu Skippera, který vezl na kole v místě určeném pro plastovou láhev s vodou láhev sklenčnou s vinetou Muškát Ottonel. Cestou jsme se stávali blízkými. Do kopce jsme ho totiž několikrát došli ba i předešli a pak jsme se potkávali. Měl totiž silně podhustěné kolo, což ho brzdilo, jak věděl z vlastní zkušenosti Soron. A protože neměl pumpičku, ale autoventilek, Petra mu obě kola dofoukla. Pak už jsme ho přestali potkávat, zřejmě to opravdu pomohlo, ale před odjezdem slíbil, že jestli na ten Hochtor dojdeme, to víno, že spolu vypijeme. Na parkovišti jsme potkali kladeřáky, kteří učinili zápis do „Hroší“ knihy vandrovní a opatřili ho samolepkou, kterou původnč zakoupili s cílem vyzdobit svého plechového miláčka.

Při svém focení výškových značek jsem v jedné zatáčce objevil obrovská placatá hovna (viz foto; omlouvám se těm, které to pohoršilo, ale nemohl jsem najít slušnější výraz, který by to vystihoval naprosto přesnč) a s Hrochem jsme se shodli na tom, že kromě Hrocha poutníka tu někde musí být i stádo hrochů divokých, ale velmi plachých. Ono se to totiž málo ví.

Potkali jsme i místní hasiče, kteří nás chtěli vzít na Hochtor autem, čehoš jsme nedbali a Hroch jim vrazil nčmecky psaný papírek s povídáním o pouti. Nechtěli tomu uvčřit a hned to sdělili dalším lidem z Německa, kteří pak Hrocha obdarovali 5 eury. To už jsme překonali hranici 2000 m a začal se objevovat sníh. Sluníčko bylo zrádné, pálilo jako čert, ale přitom nebylo horko a tak se mi kromě rukou spálila i lýtka, což se mi v životč nestalo a tedy jsem je zapomněl mazat ochraným faktorem.

To už jsme dosáhli prvního sedla Fuschertor a cesta pak vedla zase 100 výškových metrů dolů kolem jezírka, suvenýrů a sochy svistě v nadživotní velikosti. Pak prvním tunelem až k tunelu hornímu hochtoorskému. Tčsnč před ním začal Hroch koulovat sorona a pak i jeho doprovodné vozidlo. rozvášnil se tolik, že chtěl po Soronovi hodit snčhový balvan asi 20tikilový. S takovou hroudou snčhu však už neměl tu rychlost a tedy se netrefil. Takto rozjařeni jsme vyrazili do posledního tunelu, kde byla krásná ozvčna a tedy jsme řvali a pokoušeli se o jódlování. Petra nám pak vyprávěla, že to bylo na druhé stranč tunelu tak slyšet, že lidé ustupovali, auta raději počkala s vjezdem než projdeme a Skipper, který chtěl už odjet, pochopil, že nikdo jiný to nemůže být a vyčkal na nás. Před tunelem už čekal s otevřenou lahví, kterou jsme vypili na vzájemné zdraví a měli jsme ji jak z praku. Přeci jen výstup 1750 výškových metrů nebyl pro nás žádná sranda.

Poté jsme vyndali velkého Sv. Václava, postavili ho vedle malého a udělali mimořádnou modlitbu mimo časový harmonogram. Japonské obdivovatelky projektu Putování Hrocha se s nim vyfotily a Skipper dostal jako vrcholovou prémii žlutý „hroší“ trikot. Měli jsme však před sebou ještě sestup do Heiligenblutu a museli jsme se se Skipperem z Mariánek rozloučit. Po pčti kilometrech jsme odbočili na turistickou stezku, která ze silnice vypadala jako snčhuprostá. Trasa však vedla v takové prohlubni a tak i když jinde sníh nebyl, na ní ano (nebo alespoň potok ze tajícího snčhu). Cestou jsme překonali i pár překážek z ostnatého drátu, který původnč měl bránit pádu z příkrého srázu, ale zimu nevydržel vzpřímen a teč včetně sloupků ležel na stezce. Chvíli jsem přemýšlel, proč je ochrané zábradlí vyrobeno z ostnatého drátu a pak jsme dosteli s Hrochem k názoru, že je tomu asi proto, aby ten, který zavrávorá či klopítne a drátu se chytí se poranil a přístě si to už pamatoval, že na turistické stezce se vrávorat ani klopítat nemá.

Když jsme dorazili na silnici, dojela nás doprovodné vozidlo a Soron, za použití turistických holí tzv. flákaček, šel až k spodní bránč s námi. Tam zase nasedl do auta a jeli s Petrou shánčt ubytování. Pak se pro nás vrátil a navedl nás na zkratku, která zkratkou nebyla a museli jsme se s Hrochem zase vracet do kopce na hlavní silnici, což Hroch zpočátku odmítal s tím, že spát budeme přímo tak kam jsme došli. Nebylo by to však příliž pohodlné protože, protože sráz byl tak příkrý, že i když bychom si lehli, stejnč bychom pořád stáli. Nakonec jsem Hrocha přesvědčil, že budeme pokračovat a Sorona jsem poslal napřed, protože Hroch neměl daleko k nějaké násilné akci.

Do hotýlku jsme dorazili. Jen nás trochu děsilo vřískání tlupy dětí a jejich hra s míčem na parkovišti s auty, která spočívala v tom, že se míčem do tčch aut trefovali. Hroch jim rozdal fixy, ať něco na „hroší“ autíčko namalují a napíšou, což nikdy před tím nedělali, ale zaujalo je to tak moc, že nejspíš po našem odjezdu budou pokračovat i na autech svých rodičů. Jít do restauraci „pracovat na slevč“ jsme Soronovi svornč odmítli a šli jsme do sprch a spinkat, kromě Hrocha, který musel psát ještě hodinu deníček na internet.

Zbultran