Zbultran

20.5.2007 tedy v neděli po přechodu Grossglockneru jsme přemýšleli jak si zkrátit cestu. Bylo pro to pár důvodů: po včerejšku jsme byli docela urvaní, chtěli jsme se podívat do Heiligenblutské basiliky (tedy zdržení časové) a přemýšleli jsme o ubytování. Nakonec jsme se rozhodli dojít „jen“ do Winkeln, což je městečko před cílem původního plánu – městem Lienzem.

Snídaně byla skvostná, formou švédského stolu a protože ostatní hosté ještě spali, nemuseli jsme se „žinýrovat“. Poté jsem šel zaplatit ubytování a paní mi dala 20,– euro pro „den Alten Man“, v mém překladu pro „starého muže“. Bylo to veselé, protože „starým mužem“ byl evidentně poutník Hroch z nás čtyř nejmladší. Postaršuje ho jeho bradka, které se nehodlá vzdát a naopak si jí nechá ještě více narůst. A teč malá vsuvka, včera jsme byli u Hroší maminky paní B. promítat fotky a došlo i na onu bradku. Maminka chtěla, aby si jí nechal oholit a že ho mám přemluvit, že na mně dá. Byl jsem potěšen tím, že Hroch na mně dá, ale vehementně jsem se ohradil proti přemlouvání bradky, protože každý muž musí mít nějakou věc, do které mu ženské nemluví :-)).

Takže jsme vyrazili do kostela, zapálili svíčky, podívali se na oltář i do krypty pod ním a pomodlili jsme se. Na dveřích kostela to bylo totiž výslovnč napsáno, že je třeba se chovat způsobnč a tiše a před odchodem se pomodlit. A protože v kostele se lidé nehromadili, zřejmě se pomodlil úplně každý. Soron v kostele také „kameroval“, Petra mu poradila, že je pro špatné světlo na kameře jakýsi režim noc a Hroch pak Sorona seřval, že ten režim je úplně k ničemu. Tentokrát v tom byl Soron úplně nevinč.

Venku jsem pak přes sebe přehodil ještě gamšu (to je takový ten zelený indický ručník), protože jsem byl po včerejšku strašně spálený na lýtkách i na rukách a krém s faktorem 50 byl v tom silném sluníčku na nic. Také jsem si nerozvážně místo bot turistických vzal tenisky, vida, že Hroch v nich hrdinč šlape a domnívaje se, že to bude lepší, když jsou lehčí. Lepší to nebylo a tak jsem se těšil, kdy potkáme Sorona s Petrou, abych se mohl přezout. Trvalo to asi 10km.

Šli jsme krásnou krajinou, často po cyklostezkách v zeleni, podél říčky, která mi strašně připomínala Úpu. Cestou jsem vyfotil náhradní Soronuv seník. Já totiž zapomněl vyfotit seník, který nám Soron ukazoval před dvčma dny, v kterém spali s partou cyklistů před 15 lety. Když jsme pak šli okolo jakéhokoliv seníku, Hroch říkal: „To je ten seník, kde Soron spal před 15 lety.“ Bylo to tak nakažlivé, že když to náhodou neřekl Hroch, začal jsem to říkat já nebo Petra. Taky jsme se s Hrochem domluvili, že mu nebude vadit, když nepojedeme domů zítra podle plánu, ale půjdeme s ním ještě den.

Ve Winkeln se začal Soron dožadovat teplé večeře a našel nám při cestě nádhernou občerstvovnu pro cyklisty. Problém byl v to, že teplé jídlo tam neměli, až na gulášovou polévku. Jinak měli takové nějaké asi bagety (např. speckbrot, kasebrot). Za to tam měli úplně skvostný radler. Bylo tam zahradní posezení, stín, chládek a milá paní. Po první rundě radlerů jsme šel objednat další. Hroch, že si dá tu gulášovku a ptal se Sorona, zda taky nechce. Soron chtěl guláš, tak jsme mu vysvětlili, že guláš není ale je gulášová polévka. Polévka ale pro něj nebyla dostatečné jídlo a tak jí nechtěl. Tedy jsme museli zaplatit a jít hledat hospodu kde vaři. Paní si nechala zaplatit jen pivo a polévku měl Hroch poutník grátis.

Cestou jsme se stavili v penzionku, kde byla taková přísná až protivná paní ale prímový pan domácí. (Když Petra se Soronem domlouvali ubytování, pan řekl cenu, ale zamrkal, že možná bude ráno ještě sleva. Sleva nakonec byla a ještě dostal Hroch lahev šílenč silné kořalky a sušené sladkosti z Grosglokneru. Oboje jsme odvezli do Prahu, aby mohli po Hrochovč návratu ochutnat všichni.) Pak jsme vyrazili hledat hospodu, a nalezli jednu opravdu šílenč drahou. Tam odmítl jít i Hroch, začal se totiž obávat, aby nedostatek financí neohrozil dokončení pouti. Pak jsme šli do restaurace levnější. Zavírala ale v osm hodin a v sedm (to byl aktualní čas) už nevařili. Paní nás posílala do té drahé hospody a já jí vysvětlil svou chabou němčinou, že bychom radši něco levnějšího. Poslal nás tedy do pizzabistra. Když jsme tam došli, majitel nám řekl, že zavírá. Pojal jsem podezření, zda mu ta paní nestihla zavolat, že k němu míří jacísi asocialové.

Takže pro Sorona z toho plyne poučení, že když chci teplé jídlo a mají polévku, je třeba si jí dát a zbytečnč nešpekulovat.

K večeři jsme si tedy dali zase studené zbytky a Pálavu 2005, výbčr z bobulí (to je víno ze Znovína), kterou jsem chtěl otevřít na vrcholu Grosglokneru. Petra mne však od toho záměru zrazovala a nechápala důvod, proč jsem chtěl lahev nést nahoru v batohu i když mohla být pohodlně vezena autem. Nakonec jsem jí ale ssebou nebral, protože je to fajnové víno pro znalce a po celodením natřásání v batohu na sluníčku by takové už nemuselo být. V penzionku všek jsme láhev vychladili v umyvadle a byla skoro taková, jaká by měla být. Pak nám Hroch přečetl, co stvořil do deníčku a šli jsme mazat spáleniny a do postýlek.

Zbultran