Zbultran

Tak opouštíme Winkeln. Hroch je „posilněn“ douškem děsně silné pravé tyrolské kořalky od pana domácího (nejspíše hasiče). Zase je strašné vedro a tak jsme rádi, že kousek nad Winkeln odbočujeme do lesa na starou keltskořímskou obchodní stezku. Vede sice do kopce, ale pod stromy slunko tak nepálí.

Takhle pod stromy, po tom, co člověk zažil (tím myslím silnice plné aut), si můžeme teprve užívat nádherné cesty, kdy nám nic nechybí, protože vodu máme ssebou.

Takže za malou chvilku překračujeme hranice do tyrolska. Hraniční kámen je opravdu pěkný, takže se u něj navzájem vyfotíme. Po další hodince se před námi otevře pohled do údolí na město Winkeln, kam jsme měli dojít včera. Teč se mu ale vyhýbáme a míříme do Dolsachu, kde máme sraz s občerstvovači u nějaké kaple. Máme jít kolem zříceniny hradu Wallenstein. Tak je to tedy na mapč. Cedule místních obyvatel však ukazují na Wajchenstein.

Na rozcestníku před hradem rozhodnu za Hrocha, že půjdeme přes zříceninu. Hroch mi totiž prozradil, že z hradů je úplně „vyprdlenej“. Jdeme tedy podle mapy i značení a najednou jsme před vchodem na statek a přes cestu je řetčz. Hroch mírnč znejistí a jde se zeptat místního obyvatele a ten nás pak pošle pčšinkou kolem úlu místních včelstev. Podařilo se nám projít bez žihadla a došli jsme až ke zříceninč a po zarostlých schůdkách až nahoru. Moc lidí sem asi nechodí. Pokocháme se výhledem, podíváme se na ceduli s nčmecky psanými historickými údaji, kterou pak vyfotím. Snad to bude čitelné a Richard von LH to bude moci Hrochovi přeložit.

Poté jsme trošku blodili protože tyrolský zemědělec zřejmě neměl rád turisty a tak cestičku zatarasil vytrhanými pařezy. Hroch však našel obchůzku a pokračovali jsme dále.

V Dolsachu jsme došli ke kostelu Sv. Jiří a hledali Sorona s Petrou. Když jsme je nanašli, šli jsme dál. Mysleli jsme si, že nejsou u tohoto kostela ale u nejaké jiné menší kaple. S využitím SMS jsme se potkali u místního venkovního koupalistě a tam jsem se taky od Sorona dozvěděl, že byli u stejného kostela a volali na nás a my jim utekli. Hrochovy jakýsi nervózní pán v auto přejel poutnickou hůl až mu dole praskla, poté zhodnotil, že v bazénu by se hezky koupalo a pak masochisticky sdělil, že pokračujeme v cestě.

A tak jsme šli k nádraží a pak podél trati po cyklistické stezce. Sluníčko do nás pralo jako blázen a Hroch mával na vláčky, které mu skutečnč občas zatroubily na pozdrav. Hroch také zjistil, že mu odumírá pravá ruka, zavčšenč do kabely a přehodil si kabelu na druhé rameno. To je ten rozdíl, co jste měli poznat z obrázků.

Pak jsme potkali Petru se Soronem, kteří na druhé stranč řeky zkoušeli vodu. Nechal jsem Petru občerstvovat Hrocha a pošeptal jsem jí, ať mu něco vypráví. Seběhl jsem pod most, svlékl se do naha a hópnul do vody řeky Drávy. Jaká to slast. Ale to už poutník volal, že jdeme dál a tak jsem se utřel, oblékl se, skočil do bot a pelášili jsme dál po druhé stranč řeky.

Po asi 5 km nás zarazila značka, zákaz vjezdu a závora. Přemýšleli jsme zda značka platí i pro poutníky, ale vracet se tčch 5 km a přejít na druhou strahu cesty se nám nechtělo. Tedy jsme šli dál a zjistili, že pčších se to asi netýkalo, protože tam byl další nápis, který nabádal k zrychlenému průchodu na vlastní nebezpečí. Hrozil tu totiž pád kamenů a to ne ledajakých, ale dvoumetrových. Uvědomili jsme si, jací jsou stromi kamarádi, že dávají stín a chrání poutníky svými kmeny před zasypaním balvany. Hroch hned dostal nápad koupit pozemek a vysázet les. Bylo by to pěkné.

Když jsme došli do Oberdrauburgu, lákal jsem Hrocha do místní restaurace na radler, což odmítl, že už jsem na nčm závislý a šlapali jsme dál s tím, že se nám třeba podaří dohnat včerejší zkrácení trasy. Hroch pro to vybral i zkratku po turistické stezce. Cestou jsme šli okolo dvou rakouských trampů či kovbojů a něco se nám snažili vysvětlit. Bylo to něco o nohách. Nepochopili jsme a přes sesuv půdy jsme došli k posezení s výhledem na vodopád. Stezka však dál nevedla a my viděli jen ve výšce nad vodopádem silnici, kterou jsme opovrhli. Na můj návrh, že se vrátíme, že to není až tak daleko Hroch odvčtil, že ať se klidnč vrátím, že on se vydrápe. Šel jsem tedy za ním, ale svah byl stále příkřejší a strmější, až i Hroch pochopil, že to nejde. Jen tak mimochodem, oproti svému deníčku vyrval jen jeden strom :-). Začali jsme se tedy vracet a já fotil. Podstoupil jsem to riziko, že nejspíš budu muset utíkat před rozzuřeným Hrochem, vědom si obrovské dokumentální hodnoty snímků.

Asi po dvou hodinách jsme stáli na silnici nad vodopádem, a protože bylo 18 hod. udělali jsme i modlitbu k Sv. Václavovi. Při pohledu dolů jsme se marnč snažili nalázt, zda či kde jsme dole zbloudili. Po nějaké chvíli jsme došli až k vyústění té turistické zkratky, ale nebyl čas zkoumat, museli jsme dál.

Do Mauthenu jsme dorazili pozdě večer, ale Soron s Petrou našli hospodu, kde vařili a to za půlku oproti té drahé ve Winkelnu a měli i radlera. Jé to jsme se pomněli. A protože na hranice to mělo být jen 8 „Hroších“ km povolil můj manager Petra, že zítra ráno mohu Hrocha doprovodit až do Itálie. (Z 8 „hroších“ se vyklubalo 12 obyčejných km.)

Zbultran