Zbultran

Odpoledne jsem vyrazil za poutníkem Hrochem do radia. A protože jsem měl vyzvednout lístky na ples taneční školy Plamínek, nabídl se Hroch, že mne doprovodí. Vydali jsme se na pochod Prahou a cestou Hroch zdravil draky na fasádě, což mi připadalo trochu neobvyklé, ale pěkné a milé. Také jsme se stavili na skleničku dobrého vína V Tůních. Po neúspěšném pokusu o vyzvednutí lístků jsme pokračovali kolem Národního divadla, kde jsem chtěl navštívit Evičku v pokladně často dlející (leč bez úspěchu) a tu se Hroch zeptal, zda nespěchám příliš, že bychom to vzali přes Nebozízek, kde odevzdá nějaké časopisy svému příteli mistru Reonovi. Nespěchal jsem, neb trochu ovíněn, ztrácel jsem pud sebezachovný a přestal jsem se obávati, co nastane, až se domů navrátím. Také se přiznám, že jsem neměl tušení, kde je Nebozízek. Teč už to vím, i to vím že kousíček od stanice lanovky je i Magická jeskyně (výstava a ateliér Reónův). Pro popis díla výtvarníkova nemám dostatek slov a vzpomněl jsem si i na dědečka, který také maloval, ale už není s námi. Byl jsem velmi naměko, což ještě podpořil Hroch věnujíc mi dar nevyčíslitelné hodnoty. Pohled na Prahu noční a svítící byl také přenádherný. Pak jsme pokračovali v cestě přes Karlův most, kde Hroch „dobíjel“ křížek „přací“ (po jeho příkladu i já jsem se pokusil o totéž pomocí svých manter). Cestou jsme spolu rozmlouvali důvěrně a já si uvědomil, že jsem se ocitl v jiném světě, v jiném rozměru, kam bych se kdybych nevybočil z vyjetých kolejí asi nikdy nedostal. Děkuji Ti Hrošíku.

Zbultran