Zbultran

Tak už máme další výlet za sebou :-). Společně jsme vybrali kratší variantu a nakonec jsme neušli ani to a museli jsme krátit trasu.

Hroch plánoval cestu na start pochodu vlakem se dvěma přestupy. Když jsem si k tomu připočetl ještě jízdu MHD na Hlavní nádraží, trvala by mi cesta 2 a půl hodiny. Takže jsme si ráno v sedm zašli v Letňanech koupit zeleninu na farmářský trh, počkali jsme ne dědu P a vyrazili jsme autem do Lhotky u Mělníka. Byli jsme tam 20 minut před plánovaným příjezdem Hrocha a ostatních Hroších poutníků a tedy jsme se chystali na jejich přivítání. Vlak měl trochu spoždění a tak Rora po indiánsku přiložila ucho ke koleji a sdělila, že nic neslyší. Po dalších 5 minutách čekání vlak přijel. Začali jsme mávat, skákat a jinak blbnout, že nám zamával i mašinfíra. Paní průvodčí nám poté oznámila, že zbytek výpravy asi vystoupil o stanici dřív. Tedy jsme naskákali do auta a vyrazili do obce Lhotka. Tady jsme už potkali ostatní, jak se občerstvují pivem a zmrzlinou. Děda P. trochu posmutněl, protože nedorazil Evík. Děda totiž má nemocnou maminku a nechtěl tedy jet. Já ho přemluvil a jako jeden argument jsem použil i to, že Evík pojede také.

A tak jsme teď už společně vyrazili po červené TZ – video1. V rybníku v Harasově bylo plánované koupání, nicméně polovina Hroších poutníků neměla ssebou plavky. Počítali asi s koupáním „naostro“. My co plavky měli jsme vyrazili do vody. Ostatní popíjeli luxusní červené a pojídali své svačiny. Vína bylo málo a tak se nám po vyprázdnění lahví podařilo k osvěžující koupeli přemluvit jen paní M.. Byla ovšem velmi stydlivá a tedy jsme jí dělali s Hrochem paraván, aby na ní nebylo vidět, když si brala plavky. Vzbudilo to takové pozdvižení, že si jejího převlékání všiml úplně každý včetně náhodně kolem přojíždějících cyklistů. Paní M. byla vybavena dokonale, měla dokonce dvoje plavky a tak nabízela jedny Dědovi P., který ale odmítl (vína bylo málo).

Museli jsme pokračovat dále ke studánce Ladčin pramen. Tahle studánka nám „zachránila život“, když jsme putovali za paní Sv. Zdislavou. To bude popsané v další Hroší knížce. Známá turistická restaurace U Grobiána měla zavřeno stejně jako na pouti. Pokračovali jsme tedy dále do autokempu Kokořín. Při pouti jsme tu přespali a dobře jsme se tu pomněli. Jen jsem předem všechny nabádal, ať na hlas nevyslovují slova jako panák nebo kořalka. (Paní vedoucí totiž udělá hostům, co jim na očích vidí a tak když se loni na pouti Hroch zeptal Ivanky, zda nechce malého paňáčka na zlepšení nálady, ještě než to dořekl, paňáky domácí hruškovice byly na stole.) Objednali jsme si jídlo a točenou vineu (i trochu toho vína) a přijel Rosťa s dcerami na své válečné motorce se sajdkárou. (Dcery už se o jeho motorky podělili, tuhletu jednou dostane ta mladší :-P.) Šli jsme se na motocykl – veterán podívat a Rosťa hned ať koukáme nastoupit. Hroch se zdráhal, hlavně když zjistil že zašpuntovaná díra na sajdě je pro upevnění kulometu, ale pak nastoupil a Rosťa nás provezl. Musím říct, že 55 km/h je docela slušná rychlost. A že to byla zběsilá jízda, o tom svědčí i to že občas se ta sajda v zatáčce přizvedla i když v ní seděl Hroch. Později se mi Hroch přiznal, že něco podobného ještě nezažil.

A najednou byly 3 a vlak měl jet 16:21. Panáčky kořaličky od paní vedoucí při loučení nás neminuly a začal indiánský běh – video2 – do kopce a po žebříkách do Mšena. Byla to fuška a Rora mi chtěla rozbít foťák. I Andy byl trochu zadýchaný, protože není zvyklý na podobné sprinty. Ale vlak jsme stihli i když jen tak tak.

Rosťa má někde na konci Kokořínského údolí chatu a tak nás na příště zve na přespání. Dvoudení výlet by byl určitě ve vetší pohodě.

Fotky od Peťulky jsou zde. Hroch to popsal ve svém deníčku takto.

Zbultran