Zbultran

V pondělí 10.8. 2009 vyrazil poutník Hroch na další pouť po stopách českých patronů.

V 16:01 mi od Hrocha přišla SMSka: „Ahoj. Jsem ve Kbelích. Dál nejdu. Vracím se domů. Nemám motivaci a sílu. Musím si dát pivo a nohy nahoru …“. Za hodinu a půl následovala další SMS: „Tak všechno jinak. Potkal jsem úžasné lidi a pokračuji podle plánu.“ Napsal jsem mu, jestli si náhodou dělá srandu. On totiž umí Hroch udělat fór s kamenou tváří. Ale v tomto případě tomu tak nebylo: „Sorry. Neutahuju. Byl jsem v krizi, teď jsem na faře ve Vinoři a chystám se večeřet. Omlouvám se.“

Zrovna jsem byl v Tescu kupovat dárek k svátku mamince a ségře a tak jsme s Petru vzali flašku belgické obdoby „bejlís“ a vyrazili na faru do Vinoře. Známe to tam, protože Rora tam jezdívala na vánoce hrát s orchestrem základní školy koledy. Pan farář nás pozval dál a tak jsme si s Hrochem povídali a popíjeli, teda popíjela Petra a Hroch, protože já řídil a pan farář nemohl kvůli cukrovce. Když jsme odjížděli, bylo jasné, že Hroch cestu nevzdá a bude pokračovat.

S Ajkou (její super fotky) jsem se domluvil, že za Hrochem v pátek dopoledne dojedeme a počkáme na něj ve Světlé nad Sázavou. Dopadlo to obráceně, Hroch po prvním dnu, kdy měl skluz asi 20 km, nasadil zběsilé tempo a ve Světlé byl o půl dne dříve, takže počkal on na nás. Na náměstí jsme se k němu přidali; a on nám ukázal nádherné vitráže v místním kostele a šupajdili jsme po červené TZ do Havlíčkova Brodu. Cestou jsem potkali v Okrouhličích náramnou hospodu U pošty. Byl tu pán, který si Hrocha hned oblíbil a vyprávěl jak sám jezdí na historických motocyklech a chtěl nám je i ukázat (když jsme odcházeli bohužel už tam nebyl). Měli tam knedlíky s vejci a vynikající kvasnicové pivo Bernard. Oboje jsme si dali dvakrát. Na závěr nám pan hostinský popřál: „Chlapi, šťastnou cestu“. Hroch k němu seděl zády a začal se potichu smát a pak to teprve Ajce došlo, že byla na chlapa pasována. Ale přijala to vesele. Od té doby jsme pak všichni tři spolu vedli už jen takové ty chlapské řeči.

V Okrouhlicích sice bylo i ubytování, ale přišli bychom o náskok, který si Hroch jako fóra udělal při trysku v předchozích dnech. Odmítli jsme tedy a došli až do Brodu dříve Německého, nyní Havlíčkova. Tam nám nabízeli ubytování v Hotelu Brixen (880,– / dvoulůžko a 550,– jednolůžko). To jsem nebyl ochoten dát, abych se finančně nevyčerpal hned na začátku pouti a tak jsme hledali dál a našli jsme ubytování za 200,– na osobu. Byla to docela hrůza. Na mém prostěradle byly zbytky tuhého exkrementu, které tam zřejmě zanechal předchozí ubytovaný a ubytující bohužel zřejmě perou v obyčejném pracím prášku. Ale Hroch byl spokojen a těšil se, až to napíše do knížky. Já to vyřešil tak, že jsem nechal roztaženou přikrývku a na ní jsem si lehl se spacátem. Ono to totiž vypadalo na déšť a tak jsme přístřeší vítali. Nepršelo :-(.

Pak napsal Petr Berka, že v sobotu v deset přijede na nádraží a jestli na něj počkáme. Počkali jsme, s Petrem to bude ještě veselejší. Druhý den na perónu nám Petr oznámil, že s náma nejde, že jde jinam. Vzal nás do místní oblíbené mu restaurace a tam si dal zmrzlinu, černé pivo a fazole. Hroch snědl jen polévku, protože se s jídlem nechtěl dál tahat. Pak jsme vyrazilidál a vzali Petra ssebou, že musíme na pivo Rebel do restaurace U dědka (tu jsme našli na mapě). Jenže pivo nám nebylo dopřáno. Turistická červená vedla po druhé straně řeky než bylo zakresleno v mapě a tak jsme došli až do Termisiv, aniž bychom hosponu nějakou potkali. Tady se Petr rozloučil a opravdu šel jinam. Dokonce i Hroch se pak cestou přiznal, že si myslel, že si z nás Petr jen šprými tropí a do Přibyslavi půjde s náma. Zde jsou fotky Petrovy.

16km do Přibyslavi patřilo mezi nejhorší, které jsme kdy šli. Hroch se pořád utěšoval, že to ušli i dědečkové a babičky s bratrem poutníkem Peňázem. Už jsme s nimi šli v květnu jednu etapu a obdivovali jsme jejich elán. V Přibyslavi to byl úplně jiný svět, v restauraci na náměstí nás vlídně přijali a ubytovali jen za málo větší peníz než včera, ale v podmínkách mnohem důstojnějších. Pak výčepní Martin udělal zápis do deníčku a v něm Hrocha pozval do bazénku na střechu (video), aby smyl prach z cesty. Bylo nám tam moc krásně, jen mě byla po bazénu zima a neměl jsem Hroší mikinku, s kterou jsem se nechtěl tahat v baťohu.

Ráno v neděli jsme šli na mši a po ní jsme vyrazili dál. Měla pro nás (mě s Ajkou) přijet Petra do Matějova. A tak jsme zase dusali, sluníčko to do nás pralo a v Matějově měli zavřenou hospodu. Poslal jsem tedy Petře SMS, že jdeme dál do Nového Veselí a ona nás na cestě zastihla. Nabízela, že nás popoveze nebo bagáž, že naloží … ostatně jako vždycky a my odmítli … také jako vždycky.

V Novém Veselí byla hospoda náramná U černého raka a v ní sličné servírka. Najedli jsme se a napojili a my museli jet domů a Hroch šlapat dál. Nikomu se do toho nechtělo, ale co naplat. Udělali jsme zápis do deníčku a Hrocha jsme opustili. Večer po deváte přišla od něj SMS: „Ahoj. Jsem v pohodě. Jen nemám kde spát. Asi půjdu do lesa. Nakonec 40 km. Jsem v Měříně.“ Hroch na téhle pouti nebral kůže na spaní, protože si myslel, že to odrazuje lidi od toho, aby ho pozvali k sobě na noc. Jak asi spal někde v lese pod širákem? Já už to vím, ale vy se to dozvíte až od něj, nebo až v knížce, která podle letošního putování vznikne :-).

Zbultran