Zbultran

14.1.2017 Již sedmý výlet na Bacín je za námi. Zvolili jsme nejkratší trasu z Litně do Srbska, protože nasněžilo a když to klouže, šlape se hůř. Vypadalo to, že půjdeme jen tři, já s Petrou a DP, ale nakonec nás šlo osm a ještě nás přijel podpořit Hroch s rodinkou.

Tak jsem chvíli hledal a vidím, že na Bacín jsme vyrazili už po sedmé.

Předchozí ročníky pro připomenutí – 2007, 2012, 2013., 2014, 2015 a 2016.

Sraz u pokladen na Hlavním nádraží jsem stanovil na 8:40 přestože vlak směr Berou jel už v 8:47. Čekal tu děda P., který mě příjemně překvapil, protože dříve odmital zimní výlety, že je potřeba trasu násobit dvěma (kvůli drsnějším podmínkám). Měl pravdu! Chvíli jsme čekali a pak jsme si šli koupit lístek s tím, že už jsme stejně všichni. Ve vytopené pokladně jsme narazili na Marušku s Davídkem, kteří tam čekali už hodinu. Maruška koupila lístek i pro sestru Ajku. Ve vlaku nás našel Petr M., na kterého jsme nepočkali u pokladen a vyrazili jsme do Zadní Třebaně, kde se k nám měl připojit bratr otec Petr. Měl na přestup 2 minuty ale zvládl to. A tak nás bylo osm.

Těsně před Litní jsem dostal SMS od Hrocha, že sněží a že na to kašlou a zůstanou radši doma v teple. Byl to fórek a tak nás i s Hrochovci bylo nakonec 12. Doprovodili nás do místního krámku, kde si ti chudší z nás kupují teplou sekanou a bohatší i klobásu čí uzenou krkovičku. Pro vegetariány tu mají vynikající ručně pletené housky, kus za 8,– Kč. Nikomu se nechtělo vyrazit do ohromného kopce Mramor a tak jsem musel zavelet. Výsledek byl stejný jako bych nevelel, nicméně nakonec i ostatní pomalu po zelené TZ vyrazili.

V lese na Mramoru se ozývala střelba, občas jsme zahlédli i krvavou skrvrnu. Pak volal Hroch, že na Bacín se nesmí, že tam pořádají hon na kance. Pro jistotu jsme dali lahev vína na kuráž a doufali, že myslivci půjdou na oběd než tam dojdeme. Pod Bacínem jsme se potkali s Hrochem a s lovci, kteří čekali u silnice, zda se nějaký kňour vyřítí z lesa. Bylo půl 12. a tak jsem se zeptal, jak dlouho tam ještě budou. Prý tak za půl hodiny až za hodinu je svezou a bude konec. Čekali jsme tedy v zimě a větru a pro zkrácení čekání si dali 9040 a další lahve. Nakonec lovci odjeli a poradili nám, že pro jistotu máme dělat kravál. Hrocha Jindra na Bacín nepustila. Zdůvodňovala to strachem z postřeleného kance ale spíš měla strach aby si Hroch zase nehnul zádama, když už má termín na operaci. Hroch nás tedy opustil a s Petrem M. se rozloučil ve stylu italského filmu Moji Přátelé. Na Bacíně jsme obětovali za dobrou úrodu a taky jsme Petrovi M. snědli velmi chutný i v té zimě zapáchající zralý francouzký sýr. Víno už nikdo neměl. Pokračovali jsme přes vrchol Bacínu, kde nebyl žádný radioamarér jako minule, kolem lomu Homolák. Tady byla cesta nejvíce zavátá a tedy i obtížná. Před lomem jsme se rozdělili. Já chtěl jít kolem lomu, podívat se, zda je teplá voda a pak pokračovat zkratou na silnici. Přidali se ke mě děda P. i Petr M.. Petra nabyla dojmu, že chci páchat sebevraždu ve studené vodě a vydala se s ostatními po zelené TZ, jak byla naplánovaná trasa. My se podívali na jezero přes plot a zjistili jsme, že je zamrzlé a sekyru, že nemáme, a tak jsme se přes les vrátili na zelenou TZ. Tady jsme se pokoušeli stopovat a zjistit, zda už zbytek prošel nebo ne. Mobilní telefony byly totiž bez signálu a nedalo se volat. Děda P. šel tedy pomalu napřed a já s Petrem M. jsme se vraceli. Po asi 500 m jsme ne ně narazili a Petra byla stále naštvaná, tedy se mnou nemluvila. Dorazili jsme na silnici a po ní doprava dolů na odbočku zelené TZ na vrch Tobolka. Není to velký kopec, ale dá zabrat. Naštěstí nám dodávaly kuráž brašulovy Petrovy navigační hodinky na kterých zbývaly do cíle jen 2 km.

Na Kodě se ukázalo, že tomu tak není, protože hodinky označily studánku v Kodě jako cíl. Napili jsme se léčivé vody, já vzal pro Hrocha litr do termosky. Zbývaly nám ještě další 2 kilometry. V létě by to byla krása, teď v zimě to klouzalo jako blázen. Do Srbska jsme nakonec dorazili. Davídek s Maruškou a Ajkou šli rovnou na vlak, že si hospodu odpustí. Brašul otec Petr chtěl na chvilku do hospůdky zajít, ale nedařilo se mu ukončit trasu a tak po 10minutovém snažení šel také rovnou na vláček do Berouna. My si to zamířili do tradiční vodácké restaurace U Berounky, ale tam měli zavřeno. Naštěstí nám kolemjdoucí poradil restauraci U kapličky a tak jsme skončili tam.

Odkaz na Hrochův deníček je zde.

Odkaz na fotky je zde.

Mapka trasy je zde

Zbultran