Zbultran

30. 11. 2006 Hradni pani Horního hradu nás pozvala při naší poslední návstěvč Hauenstejna (= Horního hradu) na minifestival s názvem „Vzpomínka na Folkovou Ohři“. Vystoupili tam kapely Pacifik, Strašlivá podívaná a Ginevra a přišel (přesnějí přijel MHD) i poutník Hroch. Nejvíc se mi líbila Ginevra (to bylo „něcíčko“) a nejméně … a to neřeknu. Mám totiž silný pocit, že se na té kapele podepsal zvukař a tudíž jsem nerozumněl textům, což je u folkové kapely docela hloupé (alespoň podle mne). Nejlépe ze všech zpíval nejmenší z hradního panstva, alespoň do té doby než usnul. Hroch se velmi zlobil na Sorona, že ho nestihl vyzvednout před domem, ale bylo to jen naoko (doufám), protože i Sorón je hodný a tedy i odpuštěníhodný. Hroch nakonec vytleskal svou oblíbenou písničku Žoldák neb vytrval i když mu bylo sděleno, že kapela je uz odpojená od elektriky neboť jeho argument, že Ginevra dokáže hrát i bez „štávy“ byl naprosto nevyvratitelný. Také fotografie promítané byly nádherné a vzbudily ve mne chuť někdy vyrazit na vodu, jestli to má stará loč a staré kosti dovolí. Takže jediné co mi kazilo nádherný večer bylo to, že jsem vlezl do postele ve 2 ráno a za necelé tři hodiny jsem zase musel vstávat.

28. 11. 2006 Vyrazili jsme na pivo a papáníčko do restaurace Pivovar u Bulovky. Vzali jsme s sebou Hrocha, který ještě tuto hospůdku, kde sami vlastní pivo vaří, nenavštívil ač bydlí nedaleko. Dali jsme si k pivu Bavorské Spätzle zapečené se sýrem a já Limburský sýr s „muzikou“. Počítal jsem totiž tak trochu s tím, že ani má žena ani dcera Spätzle nedojí a já si na zbytcích smlsnu. Jak jsem předpokládal stalo se. I Hroch měl Spätzle s ohledem na naše vegetariánství a přežil to ve zdraví a dokonce mu chutnalo. Vzpomínali jsme na Peťulku, která bohužel měla službu a tedy nemohla se našich radovánek zúčastnit. Z piv v denní nabídce jsem ochutnal všechny tři druhy (ležák, černý stout, mnichovský ležák), Hroch se projevil jako muž zkušený a rozvážný a zůstal u jednoho druhu (cerneho stoutu). Zbyňa a obě Petry si dali originální pivní zmrzlinu, která se kupodivu nechala jíst a to dobře :-). Já s Hrochem jsme zůstali radši u tradičnějšího způsobu skupenství, i když zmrzlinu jsem alespoň já také trochu ochutnal.

26. 11. 2006 Vyrazili jsme, pouze mužská část a Jakub, na výstavu „Krása plátové zbroje“ do Muzea východních čech v Hradci Králové. Hned po zakoupení lístků se nás ujal úžasný pán. Jeho křestní jméno je Jiří a představuji si, že to je bývalý architekt nebo gymnaziální či vysokoškolský profesor. Povídal nán totiž o architektu Janu Kotěrovi, pod jehož vedením byla budova muzea postavena i o přírodninách a kovářských výrobcích, zde v muzeu vystavených. Když jsem se vrátil domů, poslal jsem do Muzea fotografii tohoto pána s prosbou o identifikaci a protože jsem byl úspěšný, zaslal jsem mu poté knížku Putování Hrocha. Doufám, že ho potěší alespoň stejnč, jako nás potěšilo jeho profesionální průvodcování.

23. 11. 2006 Odpoledne jsem vyrazil za poutníkem Hrochem do radia. A protože jsem měl vyzvednout lístky na ples taneční školy Plamínek, nabídl se Hroch, že mne doprovodí. Vydali jsme se na pochod Prahou a cestou Hroch zdravil draky na fasádě, což mi připadalo trochu neobvyklé, ale pěkné a milé. Také jsme se stavili na skleničku dobrého vína V Tůních. Po neúspěšném pokusu o vyzvednutí lístků jsme pokračovali kolem Národního divadla, kde jsem chtěl navštívit Evičku v pokladně často dlející (leč bez úspěchu) a tu se Hroch zeptal, zda nespěchám příliš, že bychom to vzali přes Nebozízek, kde odevzdá nějaké časopisy svému příteli mistru Reonovi. Nespěchal jsem, neb trochu ovíněn, ztrácel jsem pud sebezachovný a přestal jsem se obávati, co nastane, až se domů navrátím. Také se přiznám, že jsem neměl tušení, kde je Nebozízek. Teč už to vím, i to vím že kousíček od stanice lanovky je i Magická jeskyně (výstava a ateliér Reónův). Pro popis díla výtvarníkova nemám dostatek slov a vzpomněl jsem si i na dědečka, který také maloval, ale už není s námi. Byl jsem velmi naměko, což ještě podpořil Hroch věnujíc mi dar nevyčíslitelné hodnoty. Pohled na Prahu noční a svítící byl také přenádherný. Pak jsme pokračovali v cestě přes Karlův most, kde Hroch „dobíjel“ křížek „přací“ (po jeho příkladu i já jsem se pokusil o totéž pomocí svých manter). Cestou jsme spolu rozmlouvali důvěrně a já si uvědomil, že jsem se ocitl v jiném světě, v jiném rozměru, kam bych se kdybych nevybočil z vyjetých kolejí asi nikdy nedostal. Děkuji Ti Hrošíku.